Czech English German Russian

Knižní novinky 05

Posledn policajt 

Poslední policajt – Ben H. Winters

Jaký má smysl řešit vraždy, když beztak všichni za půl roku zemřeme? Před touto otázkou stojí detektiv Henry Palace od okamžiku, kdy se v dohledu Země objevil asteroid, známý jako Maia. Není vyhnutí, nezůstala žádná naděje. Zbylo jen šest měsíců do dopadu...
Poslední policajt předkládá fascinující obraz preapokalyptických Spojených států: zatímco kostely a synagogy jsou přeplněné, ekonomika se hroutí a úroda hnije na polích. Po celém světě opouštějí lidé svou práci – Henry ne. Vyšetřuje smrt ve městě, kde jsou sebevraždy na denním pořádku, jenže tahle vypadá podezřele a Henry je jediný policajt odhodlaný zjistit pravdu.
Kniha Poslední policajt, za niž obdržel autor v roce 2013 cenu Edgar Award v kategorii Best paperback original, klade velké otázky o lidské společnosti, civilizaci a naději...

 
 Henry a jeho host

 

Henry a jeho hosté – P. G. Wodehouse

První české vydání knihy z pera nedostižného anglického humoristy, od  jehož smrti uplynulo letos čtyřicet let. Dílo P. G. Wodehouse se však stále těší čtenářské přízni, jakou by mu jeho současníci jistě záviděli, zvláště pak jeho kritici a  odpůrci, jimž se uměl tak elegantně pomstít ve  svých knihách.
V  románu Henry  a jeho  hosté si každý z hrdinů přeje něčeho se zbavit, případně to hodit na  krk nějakému jinému nešťastníkovi. Příkladně zámecký pán Henry Paradene by rád vnutil své strašlivé venkovské sídlo americkému bratranci Wendellovi, sběrateli těžítek. Wendell, obdařený, nebo spíše obtížený, tetou Kelly, jež ho neustále uvádí do  trapných situací, by byl nejraději, kdyby jeho a  tetičku rozděloval nedozírný oceán. A  pak tu máme Henryho neteř Jane, jež by nutně potřebovala setřást snoubence, z  něhož se vyklubal nafrněný suchar, zatímco Bill by se ochotně, poté, co poznal Jane, zbavil staromládenectví. Zmatky a nedorozumění mohou tedy začít, dokud se každý nezbaví toho, co nechce, a nakonec získá to, co si přál...

Ukázka z knihy, str. 41 – 42
            „Jenže jsem tam vůbec nedojela kvůli tomu, co se mi stalo v podzemce.“
            „Co se stalo?“
            „Hned ti to povím. Taky to nebyla moje vina. Zeptej se, koho chceš, a každý ti řekne, že já jsem si nezačala. Seděla jsem tam jako nemluvně...“
            „Teto Kelly!“
            „Co?“
            „Co se stalo v podzemce?“
           „Vždyť ti to vypravuju, kdybys poslouchal. Naproti mě seděli dva a hádali se. Já jsem tomu nevěnovala pozornost. On na ni řval, na ječela,normální  manželská hádka.
            Vlastně jsem se na ně ani nekoukala. A on jí najednou vlepil facku!“
            „Proboha!“ řekl Wendell a otřásl se. Dal-li někdy některý Stickney někomu facku, do dějin rodu se to nedostalo.
            „Tak jsem si řekla, tady je zapotřebí zakročit, protože vrazit někomu facku jen tak na veřejnosti, to se nehodí, ani ve vlaku, co jede na Coney Island. Tam totiž ledacos projde. Tak jsem vstala a povídám, ‚Měl byste se stydět,‘ a on mi odpověděl tak, že jsem to slovo neslyšela od dob, co jsem ještě tancovala ve sboru.“
            „A co bylo dál?“ odvážil se Wendell.
            „Bacila jsem ho kabelkou a to si nech říct,“ dodala spěšně, neboť si správně vyložila jeho tiché heknutí jako výraz nesouhlasu, „kdyby tam byla na mém místě samotná královna Viktorie a kdyby jí řekl, co řekl mně, neudělala by nic jiného!“
            Wendellův ohryzek křečovitě poskakoval.
            „Pokračuj,“ zasípěl.
            „To neuvěříš, co bylo dál. Něco mě praštilo do hlavy, ze strany, jako přes ucho, a co bys myslel? Ta ženská, jak jsem se jí tam zastala proti tomu surovci, praštila kabelkou mě! To je vděk, co?“
            „A co potom?“
            „Začala mela, všechno se to mydlilo, publikum se připojilo na tu nebo onu stranu. Naneštěstí v tom vagoně byli dva poldové, a ti to začali sbírat, kolik stačili, a než jsem se nadála, byla jsem v base. Jo, a to jsem zapomněla, že kabelka se mi přitom otevřela a všechno se rozlítlo, takže jsem ti musela zavolat kvůli kauci.“
            Wendell se poprvé od začátku jejího vyprávění trochu rozveselil. Jako by se zablýsklo na lepší časy.
            „Takže podle tvé kabelky nemohli určit tvou totožnost? Všechno se rozsypalo? Žádné dopisy se svou adresou jsi tam neměla?“
            „Kdepak, i kdyby lezli po zemi a všechno posbírali, nikdy by nevěděli, co komu patří...“
            Wendell se upokojil, čest rodu snad byla zachráněna.

 

 Bohyn malch vtzstv

 

Bohyně malých vítězství – Yannick Grannecová

Strhující román o podivuhodném životě, nerovném manželství a nedocenitelném odkazu jednoho z nejbrilantnějších matematiků 20. století, Einsteinova blízkého přítele a brněnského rodáka – Kurta Gödela, oceněný Prix des Libraires (Cenou knihkupců).
Institut pokročilých studií, Princeton, 1980. Ředitel pověří mladou dokumentaristku Annu Rothovou, aby získala archiv Kurta Gödela, nejuzavřenějšího a nejuhrančivějšího matematika 20. století. Anna se proto musí spřátelit s ovdovělou Adélou Gödelovou, známou fúrií, která archiv, vědecky neobyčejně cenný, odmítá vydat; zřejmě proto, aby si vyřídila staré účty s princetonskou vědeckou komunitou.
Hned při prvním setkání Adéla Anniny úmysly prohlédne. Proti očekávání ji nevyhodí, ale určí pravidla hry. Stará paní ví, že brzy zemře, a potřebuje vyprávět příběh, který nikdo nechtěl slyšet. Od zářivé Vídně třicátých let po poválečný Princeton, od anšlusu po maccarthismus, od konce pozitivistických ideálů po nástup nukleárních zbraní tak Anna objevuje životní dráhu génia, který neuměl žít, a ženy, která uměla jen milovat.

Ukázka z knihy, str. 9 – 10
Anna vyčkávala přesně na hranici mezi chodbou a pokojem, zda pečovatelka obhájí její věc. Ve snaze ovládnout úzkost se soustřeďovala na každý zvuk: útržky rozhovorů, zvýšené hlasy, hučení televizorů, vrzání neustále otevíraných dveří, cvakání kovových vozíků.
Její záda se vzpouzela, ale položit tašku se mladá žena zatím neodhodlala. Popošla o krok a postavila se doprostřed obdélníku linolea, vyznačujícího práh pokoje. Aby si dodala odvahu, pohrávala si s papírovou kartičkou uloženou v kapse. Sepsala si na ni důkladný argumentář dobře čitelnými versálkami.
Pečovatelka pohladila staré paní skvrnitou ruku, upravila jí čepec a urovnala polštáře.
„Paní Gödelová, máte příliš málo návštěv na to, abyste si mohla dovolit je odmítat. Přijměte ji. Vytáčejte ji. Alespoň se trochu procvičíte!“
Cestou z pokoje se sestra na Annu soucitně usmála. Musí se to s ní umět. Hodně štěstí, má milá. Víc pro ni udělat nemůže. Mladá žena váhala, přestože se na tento rozhovor připravila: předloží nevyvratitelné body svého důkazu, dbajíc na pečlivou výslovnost, a zvesela. Nepříliš přívětivý pohled ženy upoutané na lůžko ji přiměl ke změně názoru. Musí zůstat nestranná, musí splynout s nenápadným oděvem, jejž si ráno zvolila: kostkovaná sukně v béžových tónech a barevně sladěný twinset. V tuto chvíli zbyla Anně jediná jistota: paní Gödelová nepatří k ženám, které lze umenšovat na křestní jméno jen proto, že jsou staré a už brzy zemřou. Anna papírovou kartičku nevytáhne.
„Je mi velkou ctí, že se s vámi mohu seznámit, paní Gödelová. Jmenuji se Anna Rothová.“
„Rothová? Vy jste Židovka?“
Silný vídeňský přízvuk vyloudil u Anny úsměv. Nedala se zastrašit.
„Je to pro vás důležité?“
„Ani trochu. Ráda vyzvídám, odkud lidé pocházejí. Cestuju už jen zprostředkovaně, teď když…“
Nemocná se pokusila napřímit a bolestně se ušklíbla. Anna ji instinktivně chtěla pomoci. Ledový pohled ji od toho odradil
„Tak vy jste z Institutu? Nejste příliš mladá na to, abyste hnila v tom starobinci pro vědátory? Ale zkraťme to. Obě víme, proč jste sem přišla.“
„Můžeme vám učinit nabídku.“
„Ta banda pitomců! Jako by to byla otázka peněz!

 

 Nezaplatiteln

 

Nezaplatitelný – Zygmunt Miłoszewski

Po stopách největšího tajemství dvacátého století.
Píše se rok 1944. Němci prohrávají válku a každý myslí jen na jediné – jak si zachránit kůži. Hans Frank, nacistický pohlavár spravující Polsko, ukryje svou nejcennější ukradenou kořist. Vzácné umělecké předměty a spolu s nimi i cosi, co mu má po válce zaručit beztrestnost, však později nejsou k nalezení…
Doktorka Sofie Lorentzová, historička umění zaměstnaná na ministerstvu zahraničí, je jednoho dne povolána do premiérovy kanceláře v naléhavé a přísně tajné záležitosti. Bylo nalezeno Raffaelovo mistrovské dílo a ona ho musí dostat zpět do Polska. Neexistuje však způsob, jak toho docílit legálními prostředky – nezbývá než ho ukrást. Sofie výzvu přijímá. Pomáhat jí bude cynický mladý obchodník s uměním, tajný agent ve výslužbě a legendární švédská zlodějka, kterou za tímto účelem propustili z polského vězení.
Nezaplatitelný je thriller, jenž v sobě kombinuje to nejlepší z Dana Browna, Artura Péreze-Reverta a Umberta Eca. Hrdinové se při svém pátrání dostanou na stopu tajemství, které by mohlo obrátit moderní svět vzhůru nohama.

 

 Brazilsk noci

 

Brazilské noci – Vanessa Barbara

Drobná dobrodružství a tajemství ve zdánlivě běžných životech a situacích z pera novinářky, spisovatelky a překladatelky, která byla v roce 2012 zařazena do prestižního výběru nejtalentovanějších mladých brazilských autorů.
Otto a Ada spolu spokojeně prožili půl století ve „žlutém domě“, než jednoho rána Ada znenadání zemřela. Otto je bez ní bezradný, to ona udávala rytmus společnému životu, starala se o běžné záležitosti a udržovala přátelské vztahy s lidmi ze sousedství v poklidné čtvrti jednoho brazilského městečka. Otto se pomalu vyrovnává se svou ztrátou, učí se žít sám, bez energické Ady a její péče. A spolu s tím, jak chtě nechtě přichází do bližšího styku s okolním světem, naráží na další a další nesrovnalosti a zjišťuje, že celé společenství sousedů před ním něco tají.

Ukázka z knihy, str. 94 – 95
Otto si velice dobře pamatoval na tu jedinou noc, kdy spal dvanáct hodin v kuse, od okamžiku, kdy zhasl světlo, až do chvíle, kdy ho Ada přišla vzbudit a jemu se točila hlava z nočních můr a měl pocit, že spal snad celý rok. Stalo se to minulé jaro, když tulipány ještě nebyly vysoké ani jako biftek. Byla to dlouhá a neklidná noc, plná živých snů, v nichž se po chodbách procházeli duchové a do štěkotu čivav se ozývaly nezřetelné hlasy. Pamatuje si, že seděl v křesle a konečně dočetl nějakou detektivku z Norska, hemžící se šílenými Seveřany a odpornými zločiny, popíjel locikový odvar a pak si šel lehnout. Občas si ho ještě dal v naději, že se kýžený účinek přece jen dostaví. V posteli si rozsvítil lampičku a začetl se do příběhu o psychopatovi, který jednoho dne omylem zabil dva králíčky.
Detailní popis králíčků byla poslední kapka, po níž se rozvzlykal. Zavřel knihu a napadlo ho, že zavolá Adu, která vedle v pokoji sledovala pořad o mumiích, ale najednou měl strašně těžké tělo. Obyčejně Ottovi trvalo alespoň hodinu, než usnul. Když byl unavený, nemohl zabrat ještě déle, snad proto, že se únava spojila s touhou okamžitě si odpočinout, takže průměrná doba usínání se protáhla na téměř dvě hodiny.
Tenkrát večer ale Otto skoro nestihl zhasnout lampičku a upadl do hlubokého a zmateného zeleninového spánku s patnácti různými druhy nočních můr. Například se mu zdálo, že je v jakémsi pustém městě a snaží se zavolat manželce, ale opakovaně vytáčí špatné číslo. Zkoušel to zase a znovu, ale pořád špatně, jako by to číslo mělo třicet pět číslic a jediné zaváhání znamenalo, že všechny zmizí. Tlačítka na telefonu šla ztuha a člověk je musel zmáčknout vší silou, jenže to se pak číslice někdy objevila dvakrát a Otto byl nucen začít celé telefonní číslo znovu. Nejraději by křičel a křičel a křičel – v té chvíli věděl, že to je jenom sen a že potřebuje Adu, aby mu pomohla probudit se –, ale nevydal ani hlásku. Většinou Ada ležela vedle něho a netušila, že je manžel v úzkých. Následně měl sen o skupince zlomyslných zubařů v mikrobusu, který zaparkovali před žlutým domem. Zatímco on zavíral okna i dveře, aby se ti zloduši nemohli dostat dovnitř, šla Ada za ním a zase je otevírala, a tak se těm lidem podařilo proniknout jim do domu.
Ze všeho nejhorší byl zlý sen, ve kterém Otto prchal před mumiemi, které mu chtěly sežrat vnitřnosti, ale vtom si uvědomil, že se mu to zdá. Ani tentokrát však nebyl schopen zavolat o pomoc, proto se rozhodl, že si ten sen v klidu užije. S vědomím, že to není skutečnost, bylo snazší zamávat pažemi a vzlétnout jako vrtulka, což také učinil, načež se vznesl a úspěšně se držel mimo dosah mumií. Občas ho let vyčerpával, ale přesto ani jednou nespadl.

 

 Loue zvan ocen

 

Louže zvaná oceán: převážně potápěčské povídky – Zdeněk Král

Podtitul „převážně potápěčské povídky“ vyjadřuje mnohé. Jedná se jak o krátké črty – literárně zpracované postřehy vycházející z autorovy mnohaleté potápěčské praxe, tak i o příběhy vykonstruované, zahrnující však i pasáže protkané osobními prožitky.
Kniha je určena širokému okruhu čtenářů, nejen těm, kteří propadli kouzlu potápění. Spektrum námětů je rozsáhlé, od dobrodružných, přes příběhy inspirované rozdílnými pohledy žen a mužů na okolní svět a z toho plynoucími konflikty, až po sex a také sci-fi. Středem všeho dění zůstává oceán, moře a potápěčský sport.

Ukázka z knihy, str. 71 – 72
Prvním Oskarovým vrakem byla německá torpédovka z druhé války v tehdejší Jugoslávii, to bylo ale ještě o dvacet roků dřív. Přesto byl dosud schopen vybavit si veškeré detaily toho ponoru. O tomhle vraku slyšeli a objevili ho pak nedaleko pobřeží bez větších problémů, neboť část přídě vyčnívala nad hladinu. Trup lodi směřoval ostře dolů až do třicetimetrové hloubky pod zádí. Rozluštili na ní název Johana i domovský přístav Keep Town. Snažili se otevřít dveře do podpalubí, a když nakonec povolily, vpluli dovnitř a po nakloněném točitém schodišti pronikli do nitra lodi. Byl to tehdy poměrně čerstvý vrak a Sinaj byla navíc po dlouhé roky uzavřená. Přesto tam stačili nezávisle na sobě zahynout už dva potápěči. Jeden z nich byl dokonce profesionál, najatý pojišťovnou k vyzvednutí cenností. Takový úkol nese ale rizika nejen potápěčská. Když objevil náklad whisky, neodolal pokušení. Zvolil si ji za osobní provizi. Po jedné z jeho nočních výprav našli na hladině jen houpající se opuštěný člun s několika kartony skotské.
Bylo to už hodně let a Oskar by se rád podíval, jak vypadá loď po rocích, kdy na ní hlodalo nejen moře, ale i bezpočet návštěvníků.

 

 Nuselskej punk

 

Nuselskej punk – Green Scum

Soubor povídek z pera českého autora, který žije v Praze – střídavě na ulici a pod střechou, a od roku 2013 publikuje pod pseudonymem Green Scum povídky v magazínu Legalizace.
Knihu Nuselskej punk charakterizuje autor takto: „Jde o krátké povídky z pražské čtvrti – Nuslí. Spojuje je osoba vypravěče a místo. Jsou to příběhy obyčejných lidí, kteří se snaží v dnešním světě přežít, fungovat, existovat. Většinu storek jsem zažil, nebo se staly mým přátelům. Nusle znám. Jsou to příběhy sice povětšinou na první pohled humorné, ale je za nima smutek, protože obyčejný člověk, takový ten, co nevyjde s ničím, život příliš veselý nemá.“
„Rozhodně se nemusíte bát, že byste se při čtení nějak nudili. Většinou se budete smíchy válet po zemi a nechápat, že se tohle mohlo někomu opravdu stát. Na druhou stanu dostala svůj prostor i romantika, i když v trochu netradičním duchu. Ale žádné slaďárny se rozhodně nekonají. Po přečtení této knihy se zamyslíte nad tím, jestli váš život není trochu nudný.
Nuselskej punk je soubor příběhů, které snad nikdy nezevšední. Najdete v něm odkaz na Hrabala i některé jiné podobné spisovatele. Černý humor se objevuje téměř na každé stránce, proto vás bude neustále bavit. Jestliže vám nevadí trochu ostřejší mluva, alkohol, lehké drogy a lehce vyšinutí lidé, budete si takřka pomlaskávat blahem. Tohle je přesně ten druh humoru, který by mnozí naškrobení a věčně spěchající lidé měli dostávat povinně.“

Lukáš Loužecký, zdroj: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-nuselskej-punk-nabizi-opravdu-velkou-porci-zabavy

   
Copyright © 2017 Knihovna Sokolov. All Rights Reserved.
Joomla! is Free Software released under the GNU General Public License.