Czech English German Russian

Knižní novinky 09/2016

Co m spolenho mal noka s kamasutrou 

Co má společného malá nožka s kamasutrou – Olina Táborská

                        Skutečný příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Kniha z pera Oliny Táborské, která, než se stala spisovatelkou na plný úvazek, pracovala v několika celostátních denících, vydávala časopisy pro ženy a má také zkušenost s prací pro televizi a film.

Irena i Petr jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem.

Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život.

Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Ukázka z knihy, str. 78 – 79

PETR

            Jo, málem bych zapomněl – v pondělí se u mne v práci zastavila dcera. Učila se u mámy na zkoušky a potřebovala rozptýlit. Moc dlouho netrvalo, než na mě uhodila:

            „Tati, nejsi zamilovaný?“

            Zapírat nemělo cenu, tak jsem aspoň mlžil a zeptal se, jak na to přišla?

            „No, jsi jiný, mám pocit, že šťastný,“ řekla zkušeně, zabodla své zeleno-hnědé (nebo hnědo-zelené) oči do mých a upřeně mě pozorovala s rukama za šlemi od džín. Nic jiného nenosila. K nim trička, jako by je kupovala v dětském nebo sepraná, což jsem jí stále vyčítal. Vypadala v tom jak žákyně základní školy, i dlouhé zrzavé vlasy si splétala do copu. Ale to se mi zase líbilo. Akorát jsem ji podezíral, že nenosí podprsenku, ačkoli jsem si vždy musel říct, že tak malé se asi stejně nevyrábějí. Ale o tomhle bych se s ní stejně nemohl bavit, jen jsem se divil ženě, že jí něco neřekne.        Než jsem zareagoval, ukázala v úsměvu rovnátka (stály mě sedmadvacet tisíc) a pronesla: „Šťastně zamilovaný.“

            Ne nadarmo studuje psychologii, pomyslel jsem si pyšně a rozhodl se, že pokud nebude naléhat, neodpovím.

            Nenaléhala, jen si mě občas podezřívavě prohlížela.

            Navrhl jsem jí oběd v pizzerii, marně se snažila kamuflovat, že právě o to jí šlo.

            „Kde máš svého Pavla?“ zeptal jsem se, abych projevil otcovskou starostlivost. Je to její spolužák z fakulty, chodí spolu druhým rokem a jsou nerozluční. Udivilo mě, že přijela bez něj.

            „Pohádali jsme se,“ řekla upřímně.

            Téma jsme tedy měli, tatínek si vydechl, že to nebude on, kdo tu bude odpovídat.

 
 

 Za dvemi koly

Za dveřmi školy – Markéta Vignerová

                        Autentický pohled do současného školství očima mladé začínající pedagožky.

Jak motivovat ty, kteří vyjdou základní školu s ukončenou čtvrtou třídou? Ty, kteří ztratili respekt z autorit? Ty, kteří místo rodinného zázemí vstřebávají střídající se matčiny milence? Ty, jejichž rodiče nadávají doma učitelům do neschopných blbců?

Každodenní život za dveřmi školy se pro Táňu, mladou začínající učitelku, stává dobrodružnou cestou plnou zajímavých setkání. Někdy skličujících, někdy úsměvných, milých, ve všech případech nezapomenutelných.

Čtenář může mít z počátku pocit, že se jedná o knihu určenou vyhraněné skupině, protože skutečně čteme příběhy a obrazy, které se odehrávají ve školních lavicích, z úhlu učitelky českého jazyka. Pomyslně tuto hranici autorka překračuje pouze ve chvílích, kdy přibližuje jednotlivé žáky a jejich osudy. (...) Vtipných i smutných epizod, a hlavně lidských příběhů najdeme v knize dostatek na to, abychom mohli říci, že kniha není určená jen učitelům a učitelkám a že se jedná o prvotinu zdařilou.

Zdroj: http://cocomagazin.cz/marketa-vignerova-za-dvermi-skoly/

 

Jak nemt na pikniku o jeden sendvi m

Jak nemít na pikniku o jeden sendvič míň – Hana Parkánová-Whitton

                        Řekne-li se v Anglii o někom, že má na pikniku o jeden sendvič míň, znamená to, že je dotyčný excentrik, který to nemá v hlavě zcela v pořádku.

Podobné rčení se jistě hodí na manželskou dvojici, která se přistěhuje do Kingstonu, malebné vísky nedaleko Oxfordu, kde už nějakou dobu žije Češka Hana se svým anglickým manželem Williamem. Ti se mezitím po létech konečně zařadili téměř mezi starousedlíky, a tak se zájmem sledují nelehké sžívání nových přistěhovalců s tradičním a poněkud konzervativním Kingstonem. A ani tentokrát není o dramatické situace a barvité příhody nouze!

Od téže autorky najdete v našem knižním fondu také knihy Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka, Jak se po anglicku vytratit v Anglii, Jak se dostat z Anglie do Zywce a zase zpátky, Kingston? Přece nalevo od Oxfordu a mnoho historických románů.

 

 Stpky z prce soudnho lkae

Střípky z práce soudního lékaře – Rudolf Macháček

                        Svazek, který vyšel k dvacetiletému výročí soudního lékařství v sokolovské nemocnici, obsahuje postřehy a zkušenosti z praxe soudního lékaře pomáhajícího řešit závažné kriminalistické činy.

Na konkrétních kauzách autor demonstruje, co všechno obnáší práce soudního patologa včetně ohledávání kosterních pozůstatků i zkoumání psychické motivace trestných činů a sebevražd. Jeho texty je možné vnímat jako svébytné „soudničky“ napsané čtivým způsobem a navzdory pochmurnému tématu nepostrádající humor i nadhled.

Ukázka z knihy, str. 87 – 89

Mumie

 

Následující příběh začal už před léty, když jsem ještě pracoval na Ústavu soudního lékařství v Plzni, ale pamatuji si ho, jako by to bylo včera.

 

Celý den je venku sychravo, nevlídně, prostě počasí, že by ven psa nevyhnal. Po návratu z práce se těším, že brzy večer zalezu do teplé postele a něco si přečtu. Své předsevzetí plním, ale když se propadám do příjemného spánku, zazvoní telefon.

 

Kouknu na hodinky. Je něco málo před půlnocí. Ve sluchátku se ozve hlas mého šéfa, pana docenta Pitra, který říká: „Volal operační, nález mrtvoly v blízkosti Karlových Varů. Chce se ti vyjet na místo?“ Moc se mi sice nechce, ale zvědavost, o co se jedná, je velká a navíc odřeknout šéfovi? Přitakám tedy, že pojedu rád. Asi za půl hodiny přijíždí služební auto policie a vyrážíme. Cesta ubíhá pomalu, všude mlha, že by se dala krájet. Vidíme jen na pár metrů před sebe. Konečně dorážíme na místní oddělení Policie v Bochově. Zde sloužící policista říká, že raději pojede s námi, aby nám cestu ukazoval. Vyrážíme směr Praha. Po několika kilometrech policista z obvodního oddělení vystupuje a pro jistotu jde kus před námi, abychom nepřejeli odbočku. Nakonec pomalu dojíždíme do menší obce, kde na nás už čekají policisté z okresního města. Vystupuji z auta. Přichází jeden z techniků a říká mi: „Rudlo, asi budeš v tomhle počasí a době pořádně dožraný. Podle našeho se jedná nejspíš o nějakou mumii. Ale to uvidíš sám.“ Vyrážíme kousek pěšky na místo nálezu. Při pohledu na mrtvého se nestačím divit. Jedná se skutečně o zcela mumifikovanou mrtvolu staršího muže s bohatýrským knírem, oblečeného do livreje. Na rukou jelenicové rukavičky, na nohou kožené kotníkové boty. Na první pohled je jasné, že jde o mumifikovaného člověka, který zemřel před mnoha lety, odhadem nejspíše někdy v době před druhou světovou válkou.

 

 Mj ivot ve Francii

Můj život ve Francii – Julia Child

                        Julia Childová je sice ikonická kuchařská legenda, jež představila francouzskou kuchyni milionům nejenom amerických domácností, ale ve svých bestsellerových memoárech odhaluje, co ví jen málokdo...

Dlouhá léta se s vařením jenom míjela a její cesta na kuchařské výsluní trvala dlouhé roky a byla vše, jenom ne přímočará. Když se Julia v roce 1948 přestěhovala s manželem Paulem, který pracoval v diplomacii, do Francie, nemluvila francouzsky a  o  zemi galského kohouta nevěděla téměř nic. Netrvalo však dlouho a Paříž si doslova zamilovala. Nadšení z francouzské kuchyně ji přivedlo i do proslulých kurzů Cordon Bleu, které změnily její život navždy.

Memoáry Julie Childové jsou plné báječných příběhů spojených s francouzskou kuchyní a pozoruhodnými lidmi, které Julia během svého života poznala. Vyznává se v nich ze své lásky k Francii, Paříži, Francouzům a francouzskému životnímu stylu a také z velké lásky k Paulu Childovi, s nímž prožila téměř padesát let harmonického manželského života.

   
Copyright © 2017 Knihovna Sokolov. All Rights Reserved.
Joomla! is Free Software released under the GNU General Public License.