Knižní novinky 06

Glencoe 

Glencoe – Charlotte Lyne

Strhující historický román, příběh lásky a nenávisti, věrnosti a zrady odehrávající se v úchvatném panoramatu skotské Vysočiny.

Skotsko roku 1678. Sandy Og MacDonald si proti vůli dvou znesvářených klanů přiveze do Glencoe nevěstu – mladičkou Sarah Campbellovou. Ženy klanu však Sarah opovrhují a Sandy Og sklízí za svou mírnost jen posměch. Později se z neshod mezi klany vyvine vyslovené nepřátelství. MacDonaldové zachovávají věrnost králi Jakubu Stuartovi, zatímco Campbellové podporují nového krále Viléma. Jedné třeskuté zimní noci dojde ke krveprolití, jaké Vysočina ještě nezažila. Mohou Sarah a Sandy Og, právě ti, kteří stojí mimo, klan zachránit?

„Autorce se podařilo napsat dílo s největším respektem k historickým faktům o masakru v Glencoe. Díky jejímu stylu vyprávění a věrohodně vykresleným postavám (o fantasticky popsaných přírodních scenériích ani nemluvě) budete mít pocit, jako byste se vskutku ocitli na sklonku 17. století a jako by se to všechno odehrálo přímo před vašima očima.“

Zdroj:

http://libri-a-ja.blogspot.cz/2015/02/glencoe.html

 

 tk do pekel

 

Útěk do pekel – František Niedl

Kniha nabitá dějem, vzrušením a kaskádou nepředvídatelných událostí, které čtenáře vtáhnou do děje a nenechají ho vydechnout do posledního řádku.

Pavel Vencl sice vystudoval filozofii, ale samotné studium mu mnoho neříkalo. Tou nejužitečnější školou mu byl vždy život. Proplouvá jím jako profesionální karbaník, boxuje s přáteli v klubu na Žižkově a jeho náručí prošla řada dívek. 15. březen 1939, první den okupace, ho zastihne u milenky Katy. Byl by rád, kdyby se mu následující události v okupovaném Československu vyhnuly, ale brzy zjistí, že to není možné. Svoji situaci se rozhodne vyřešit útěkem. Opustí svoji matku, kamarády i milenky a přes Alpy se dostává nejdříve do neutrálního Švýcarska, poté do Francie, Anglie a jeho cesta pokračuje i za oceánem, kde také potká svoji životní lásku Inéz. Kvůli své konfliktní povaze se mnohdy dostává do značně dramatických situací, na vlastní kůži poznává různé způsoby brutality, ať už od mocenských složek států, nebo přímo od spoluvězňů. Je cynický, arogantní, pohrdá lidmi a neváhá zabít, přesto díky své inteligenci, nadhledu, břitkému smyslu pro humor a notné dávce štěstí dokáže přežít v každé situaci…

Útěk do pekel je v české literatuře naprosto ojedinělou knihou, srovnatelnou jen s nejlepšími evropskými a světovými romány, např. s Motýlkem Henriho Charriéra.

 

 Nvrat do Killybegs

Návrat do Killybegs – Sorj Chalandon

Román ověnčený Velkou cenou Francouzské akademie inspirovaný vraždou vysokého představitele Sinn Féin, který byl odhalen jako britský tajný agent. Jak se z uctívaného hrdiny stane zrádce?

Píše se prosinec 2006 a jedenaosmdesátiletý Tyrone Meehan už jen čeká na smrt. Netuší, kdy ani odkud udeří, ale jistojistě ví, že přijde, a stane se tak v Killybegs, v jeho rodné vsi na irském venkově. Tam, kde ho otec učil nenávidět všechno anglické a odkud musela jeho rodina prchnout před bídou. Je čas, aby Tyron vyprávěl svou verzi pohnutého životního příběhu plného zvratů a osudných voleb. Sorj Chalandon ve skvěle napsaném románu popisuje skutečné události a život svého přítele Denise Donaldsona – ten byl skutečně zavražděn 4 měsíce poté, co vyšla jeho zrada najevo.

„Chalandonovu knihu je možné – a nutné – číst nejen jako napínavý příběh, ale také jako lekci z historie a podobně jako lekci z morálky. Je to dokonalá pomůcka, jak se dozvědět, co se ještě nedávno dělo v Evropě, v civilizovaném světě, u nás za humny, a to za nezájmu a možná bohužel i neinformovanosti všech, kdo by se přece mohli nějak angažovat.“

Jovanka Šotolová, zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/34569/chalandon-sorj-navrat-do-killybegs

 Neuviteln potpsk dobrodrustv

Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství – John Bantin

Sbírka potápěčských příběhů, kterou ocení nejen potápěči, ale všichni, kterým jsou blízká dobrodružství na hladině a pod hladinou.

V knize najdete příběhy veselé, smutné, triumfální, ale i příběhy tragické. Přečtete si o odvaze a lásce k moři, o poezii vodních hlubin i o nebezpečích, která v nich číhají. To vše dohromady tvoří fascinující výlet do hlubin moří a oceánů světa, od mrazivých vod severní Evropy přes Středozemní moře až po Karibik a ostrovy Tichého oceánu.

Každý kousek oceánu si zaslouží být prozkoumán a společně s touto knihou budete hlubinám co nejblíže to půjde.

 Trojice

Trojice – Sarah Lotzová

Thriller, který mistr hororu Stephen King označil za „vskutku úžasné čtení, od něhož se dá stěží odpoutat“.

Čtyři letecké katastrofy na čtyřech kontinentech během jednoho jediného dne. Svět je v šoku a na pokraji paniky. Vyšetřovatelé vylučují jednu příčinu za druhou – za pády letadel nestojí ani teroristické útoky, ani nepřízeň počasí. Jako zázrakem je přežily tři děti a jistý náboženský fanatik došel skálopevného přesvědčení, že ti tři – novináři je nazvali Trojice – zvěstují apokalypsu. A že bude třeba začít se připravovat na soudný den. Co když má pravdu? A jsou opravdu jen tři? A může za jejich podivné chování skutečně jen šok z prožitého traumatu a neutichající zájem médií?

„Skvěle dávkované napětí se mísí s neustálými pocity nejistoty, jak se situace vyvine dál, a dává také velmi zajímavý pohled na to, co by se stalo, kdyby se náboženským fanatikům a konspiračním teoretikům dostalo více prostoru a lidé by je začali ve větší míře poslouchat.

Trojice je bezpochyby mrazivý thriller, který dokáže čtenářům nabídnout opravdu zajímavý příběh plný strachu, emocí a beznaděje.“

Petr Čapek, zdroj: http://fantasya.cz/clanek/apokalypsa-v-podani-prezivsi-trojice

 Mapa Anny

Mapa Anny – Marek Šindelka

Nový povídkový soubor Marka Šindelky, mladého českého spisovatele, básníka a nositele Magnesie Litery za prózu z roku 2012, představuje deset textů, jejichž děj a postavy se různě prolínají.

Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy: nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.

„Srovnat Šindelkovy prózy s pracemi jeho vrstevníků není jednoduché. Jazyk si osvojuje stejně snadno jako Jaroslav Rudiš, zajímají jej vztahy stejně jako Petru Soukupovou, ale vše je u něj ještě trochu jinak vyhrocené. Téma samoty dnešní doby zakresluje do Mapy Anny cynicky a zároveň hravě jako v chytrém facebookovém statusu. Jazyk je postmoderně namíchaný a prchavý. Slova jako YouTube či Google z textu násilně netrčí, ale jsou jeho přirozenou součástí. Základ v poezii ani cit pro obraz a lyriku Šindelka nezapře. Graduje a množí obrazy, neposunuje děj, ale vytváří atmosféru. Nesměřuje k pointě, ale kupí pointy střihem jako v klipu.“

Kateřina Čopjaková, zdroj: http://respekt.ihned.cz/c1-62956650-pribeh-nahrazeny-krystalem-samoty

 Pod vodou

Pod vodou – Juli Zeh

Mistrně zkonstruovaný psychologický thriller z pera jedné z nejoceňovanějších a nejúspěšnějších současných německých spisovatelek, která již za své dílo získala řadu literárních cen, například Cenu Thomase Manna, Německou knižní cenu, Mezinárodní cenu Pera Olova Enquista nebo francouzskou Prix Cévennes za nejlepší evropský román.

Herečka Jola přijela se svým partnerem Theem na ostrov, aby se připravila na další roli. Když pozná Svena, nevinný flirt se promění ve smrtonosný milostný trojúhelník, který zboří všechna pravidla. Sven opustil Německo, žije na ostrově a pracuje jako instruktor potápění. Jeho heslo zní: nepleť se do problémů jiných lidí. Teď zjistí, jaké to je změnit se ze svědka ve spoluviníka. A pochopí, že se stal součástí vražedné hry, ve které téměř neměl šanci uspět.

„Pod vodou je skvěle vybudovaný příběh, až do poslední stránky plný zvratů a napětí. Není pátráním po pachateli v očekávaném slova smyslu, hledá,  jak a zda vůbec dokážeme odhalit zlo, zlo bezdůvodné a samoúčelné. Jestli jsme schopní  – mnozí spíše ochotní – se mu postavit. Zlo mívá okouzlující podobu, jeho nositelé mohou být vysoce inteligentní,  skutečnost, kterou si sami vylhali, umí vnutit svému  okolí. A  – zdánlivě – triumfují.“

Marie Dufková, zdroj: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-pod-hladinou-ciha-smrt

 Pan Mercedes

Pan Mercedes – Stephen King

Český překlad nejnovějšího thrilleru Stephena Kinga, který je prvním dílem autorovy nové trilogie, předkládá čtenářům příběh, jenž byl inspirován skutečnou událostí.

Muž v ukradeném mercedesu úmyslně vjede do fronty na chodníku, na místě zůstane osm mrtvých a patnáct zraněných. Řidič z místa činu zmizí. Po několika měsících dostane vysloužilý zatrpklý policista ze stejného městečka podivný dopis od kohosi, kdo se k činu přihlásí a zároveň naznačí, že chystá mnohem strašlivější útok – masakr tisíců lidí. Detektivní příběh ve stylu drsné školy z pera mistra napětí umožní čtenářům děsivým a nezapomenutelným způsobem nahlédnout do mysli vyšinutého vraha.

„King i díky překladatelskému umu Lindy Bartoškové vede čtenáře příběhem, od něhož se nelze odtrhnout. Potvrdil mistrovství prokázané mimo jiné v Prokletí Salemu, Vykoupení z věznice Shawshank či Doktoru Smrt.“

František Cinger, zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/356692-recenze-durazne-varovani-spisovatele-stephena-kinga.html

 Slon v m ekrn

Slon v mé čekárně – Florence Ollivet-Courtoisová

Kniha s podtitulem Příhody veterinářky s divokými zvířaty je strhujícím vyprávěním o vztahu člověka a divokých zvířat.

Slon se nemůže postavit na nohy? Lvice uprchly? Orel začal kulhat? Gepard vypadá nějak divně? V takovém případě je třeba zavolat Florence, protože je jediná veterinářka ve Francii, která se věnuje výhradně volně žijícím zvířatům a zvířatům v zoologických zahradách. Mimo jiné vytvořila neotřelý postup pro odebrání krve čtyřsetkilovému lachtanovi, přesvědčila diabetickou šimpanzici, aby si každé ráno vzala inzulín, a novorozenému slůněti pomohla udělat první krůčky. Florence se musí dokázat zhostit i takových úkolů jako přestěhovat nosorožce nebo si zahrát na doktora House, když je třeba odhalit příčinu oteklých pacek pandy červené nebo vyřešit jinou lékařskou záhadu, již skýtá divoká fauna.

Ukázka z knihy, str. 112 – 113

„Tak copak vás bolí?“ ptá se osteopat.
S velkou námahou si lehám na lůžko s pořádným „houserem“, kterého jsem si včera uhnala. A zrovna před dovolenou! S Marcem jsme nakonec přece jen dojeli do jižní Francie, kde mi přátelé sjednali schůzku s mužem, kterého mi sem seslala sama Prozřetelnost.
„Víte… no… vyhazovala jsem žirafě hlavu a hnula jsem si se zády.“
„Ale no to se podívejme!“
Ale vážně to tak bylo. A dokonce to byl moc krásný devítisetkilový samec.
Vzhledem k tomu, že žirafy nenaběhají tak dlouhé vzdálenosti jako v přirozeném prostředí, a občas také kvůli příliš bohaté stravě, například chlebovým kůrkám, které jim štědře nadělují návštěvníci v domnění, že je to tak správně, přerůstají žirafám chovaným v zajetí kopyta tak, že občas vypadají jako papuče, a kříží se jim nehty. Pro chůzi je to velmi nepraktické. Přerostlou kopytní rohovinu proto pravidelně obrušujeme jako u koní. Některé žirafy lze naučit, aby si nohy nechaly ošetřit, ale u tohoto plachého a nebezpečného samce je to věc naprosto nemožná. Je třeba ho uspat a jít na věc, až když leží.
V
olně žijící zvířata mají kopytní rohovinu velmi tvrdou. Například u sobů obvykle používám štípací kleště podobné zahradnickým nůžkám, ale někdy musím sáhnout i po kleštích na koňská kopyta s dlouhou třiceticentimetrovou rukojetí, s níž lze vyvinout větší sílu. Po dvou sobech, to je osmi nohou po čtyřech paznehtech – po dvou zvíře chodí, druhé dva jsou umístěny výše – to znamená po ostříhání třiceti dvou paznehtů, mám ruce celé od krve. A když musím druhý den pracovat s alkoholem, abych před injekcí dezinfikovala místo vpichu, aú… říkám si, tohle povolání je opravdu tvrdé.
Na žirafí kopyta ale kleště ani štípačky nestačí. Musí se na ně použít bruska s wolfram-karbidovým kotoučem. A občas, když jsou kopyta už opravdu moc dlouhá, se nejprve obrušují přímočarou pilou. Takže to tu vypadá spíš jako v truhlárně…

 Kdy bude konen zase vechno takov jak to nikdy nebylo

Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo – Joachim Meyerhoff

Jaký je život v blázinci, když si myslíte, že jste normální?

Znáte písničku o huse a lišce? No jak byste taky mohli! Vymyslel si ji totiž malý Joachim, když ho po jednom z jeho záchvatů vzteku usadila maminka na zapnutou pračku. Joachim bydlí s rodiči a dvěma staršími bratry v psychiatrické léčebně, kterou řídí jeho tatínek.

Díky tomu Joachim odmalička naráží na ne zcela běžné situace: na zádech ho vozí jeden z pacientů a divoce přitom zvoní na zvony, s jiným obyvatelem kliniky Joachim kreslí příčné řezy kočkou a na narozeninové oslavy nepřicházejí upjatí a sváteční hosté, nýbrž Kimberly, která jí raději sedmikrásky než dort.

Když si už dospělý Joachim vybavuje zdánlivě banální a humorné historky z dětství, vysvitne ze vzniklé mozaiky trochu jiný obraz toho, jaké to (ne)bylo.

Ukázka z knihy, str. 91 – 92

Venku bylo dosud severské světlo. I v deset hodin večer se v listech lepkavě potažených lipovým medem zrcadlilo slunce. Slyšel jsem pacienty. Výkřiky. Zda křičeli bolestí, nebo štěstím, to se nedalo tak snadno rozeznat. Kňučení, sténání, dlouhé táhlé vlčí vytí, celé spektrum lidských zvuků. Ostré výkřiky, smrtelné sténání, jásot, bublání a troubení a nářek umírajících. Hlasy byly navzájem propletené. Budovy ústavu měly velké balkony, které byly z bezpečnostních důvodů zajištěné drátěným pletivem. Říkali jsme jim voliéry pro blázny. Viděl jsem je z postele. Visely na zdech budov hned za věžičkou krematoria jako hranaté plástve. Některé hlasy jsem znal; znal jsem je od samého začátku, dřív, než jsem vůbec začal mluvit. Prý jsem jako miminko nikdy nekřičel. To mě neudivuje. K čemu taky, když to člověka obklopuje. Když to dělají noc za nocí tisíce jiných. Tak, jako ptáci začali po ránu zpívat v určitou hodinu, zdálo se, že i večerní křik má určitou logiku.
Ležel jsem v pyžamku zdobeném kopretinami pod flaušovou dekou, držel v náručí opičku poničenou několika špatně provedenými operacemi břicha a naslouchal křiku a protestům. Ústavní zpěv podmalovaný klapáním a drkotáním. Co to bylo? Vítr? Tupé údery do zdi. Hlavami? Lomcování mřížemi dětských postýlek? Tři sta šedesát pět dní v roce, celovečerní koncert řevu s velkým orchestrem. Byli to kluci, nebo holky? Dalo se to těžko rozlišit. Zdánlivě ženský hlas hulákal náhle zvučným basem, jednoznačně mužský se zničehonic vyšplhal vzhůru a křičel sopránem. 
Jak dobře jsem to všechno znal! Přesně jsem věděl, kdo komu jak odpoví. Výkřiky se pronikavě ozývaly postel za postelí, patro za patrem, dokonce i pavilon za pavilonem. S přesným nasazením, jako by byly dirigovány jakousi temnou mocí. Osamělý výkřik. Znovu a znovu. Pak druhý hlas. Malý duet. Otázka a odpověď. Pak se ozvaly ostatní. Potom několik najednou. Nakonec skupina. Obzvlášť velký dojem na mě vždy dělala délka křiku a to, že jsem nikdy neslyšel nikoho, komu by selhal hlas. Když se matka vrátila ze zkoušky pěveckého sboru, ochraptěle krákorala. Jeden a půl hodiny kantát daly jejímu hlasu co proto. Pacienti měli enormní dech, jejich technika řevu byla perfektní.