Knižní novinky 07

 Huskv dda

Husákův děda – Patrick Zandl

                        Známý propagátor internetu a renomovaný technologický publicista Patrick Zandl vzpomíná s humorem i nostalgií na svého dědu – a potažmo celou generaci prarodičů Husákových dětí.

Generace prarodičů dnešních dospělých byla zvláštní tím, že její příslušníci postupně žili v několika státech a společenských zřízeních, aniž by vytáhli paty ze svého města. Bouřlivé zvraty dvacátého století se jim vryly do životů a daly vzniknout komickým i dramatickým příběhům, které jejich vnuci nadšeně hltali. Jak vypadalo dětství vedle jednoho takového dědy na rázovitém východočeském venkově? Vedle dědy přesvědčeného komunisty, který prošel nacistickým vězením a sabotoval invazi v roce 1968? Dětství kluka, kterého politika vůbec nezajímala, ale chtěl vědět, co se skrývá v té bedně s haknkrojcem v dílně pod ponkem...

Ukázka z knihy, str. 22 – 23

            Nikdy jsem jako malý moc nerozuměl tomu, proč děda pracuje na místech, která mi nepřišla dost důležitá, dost honosná. Podle mě měl být ředitel, nebo alespoň náměstek. Děda každých pár let dělal něco jiného, ale vždycky v pivovaře. Tu vedl sklad, tu dopravu, tu něco tak neuvěřitelného, jako byl přímý prodej. Došlo mi to až později. Děda vždycky vyfasoval pozici, kde měl pivovar průšvih. Když spotřeba avií rozvážejících pivo přeskočila průměrnou spotřebu tanku, stal se děda šéfem dopravy. Přišel na dvůr k první avii, otevřel haubnu, mrknul, zda je tam furt ten samý motor, co tam dal výrobce a co byl zapsaný v techničáku, což nahlas směrem k řidiči okomentoval a požádal ho o vysvětlení stran té spotřeby slovy: „Hele, mladej, jak to, že ti to tak žere, co?“ Možná už jsem naznačil, že děda byl mistr přímé diplomacie. A od mlada až do stáří sokol, ve skvělé formě. Jeho studentská léta, kdy pěstoval řeckořímský zápas, se ani v padesáti šedesáti letech neproměnila v matnou vzpomínku. Jeho oblíbenou průpovídkou v situaci, kdy se někoho na něco zeptal a dostal naprosto stupidní odpověď, bylo „Já ti jednu plácnu, že tě vlastní máma nepozná“, což s ohledem na to, že jeho pěst měla velikost hlavy většiny tázaných, postačovalo k tomu, aby dotyčný přispěchal s podstatně lepší odpovědí.

            Spotřeba u avií se pod jeho vedením dostala během měsíce na třetinu. Když jsem byl malý, vrtalo mi hlavou, jak to je možné, protože řidiči dědovi vysvětlovali, že za spotřebu může podstatné zhoršení kvality silnic, a já jsem nepozoroval, že by se kvalita silnic nějak výrazně změnila. Ty avie asi byly dost citlivé vozy. Až později mně došlo, že určitou roli v tom mohlo sehrát i interview s jedním z prvních řidičů, který se rozhodl, že ho nějakej starej Mašek nebude poučovat, zabouchl dveře a rozhodl se odjet. Děda byl zvyklý, že na jeho zdvořilý dotaz přijde stejně zdvořilá odpověď, na této zásadě si zakládal a už vůbec neměl rád výrazy jako „Jdi do prdele“, a rozhodně ne před vnukem. Takže otevřel dveře, a nedbaje toho, že vůz se již rozjíždí, stáhnul dotyčného za nohu z auta (v avii sedíte dost vysoko) a pravil, že za tohle by mu měl jednu plácnout, až ho vlastní máma nepozná. No a protože řidič vytasil zase nějakou sprostou průpovídku, tak ho děda plácnul. Pak nechal auto odvézt na vyklepání boku a přelakování dveří, což už však musel udělat závozník, protože řidič potřeboval ještě několik minut, aby přišel k sobě, a taky se posléze dost zdržel u doktora na šití. A  jelikož se mezi řidiči rozneslo, že stejně tak plácne děda každého, koho nachytá, jak s kanystrem brousí kolem avie, tak se ty silnice na Pardubicku asi daly během pár týdnů do rychtyku a spotřeba spadla.
 

Debora

Debora – Esther Singer Kreitmanová

                        Patrně jediný román, který dává čtenářům nahlédnout do života ženy vyrůstající v ortodoxní židovské rodině v Polsku na počátku dvacátého století, kdy svět tradičního štetlu zvolna ustupoval modernímu životu.

Autobiografický román starší sestry dvou slavných bratrů – Isaaca Bashevise a Israela Joshuy Singerových. Stejně jako její bratři i Esther popisuje svět zalidněný rabíny a studenty ješivy, gangstery i socialistickými rebely, pouličními prodavači a švadlenkami. Ale především – a v tom se od svých bratrů liší – vyjadřuje ve své próze hořkou frustraci hrdinky, jíž je jako pouhé dívce zapovězeno vzdělání, je jen lepší služkou v domácnosti svých rodičů a nakonec ji čeká smutné „vysvobození“ v podobě dohodnutého sňatku.

„ ‚A co bude z tebe? No přece nic!‘ dozvídá se Debora, když se doma rozpřede hovor o budoucnosti jejího talentovaného bratra. Jsme v malé židovské vesničce v Polsku na začátku 20. století a hrdinka zjevně nemá žádnou zvláštní budoucnost. Důvod je jediný – je žena. Scénu popsala Esther Kreitmanová, sestra proslavených spisovatelů I. B. Singera a I. J. Singera, ve své knize Debora. Ženská linie ale není to jediné, co její román odlišuje od textů úspěšnějších bratrů. I. B. Singer dokázal vylíčit bídu s nádechem malebnosti, s přiznáním životní jiskry, která ji prosvěcuje, u Esther Kreitmanové je krajina nedostatku bezútěšná a nesmyslná. Debora je kvůli svému ženství občankou druhé kategorie, která může svůj život ovlivnit jen nepatrně. (...) Není to ale jen kniha o utlačované ženské osobnosti, napsaná s chmurnou bezútěšností. Prozařuje ji pronikavost spisovatelčina pohledu, její touha nepodléhat iluzím a životní odhodlání.“

Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/salon/379082-vyber-salonu-kreitmanova-cunningham-bolava-krajnak-burrusova-cravan-bollmann-a-prihoda.html

 

Na dno due

Na dno duše – Ben Dolnick

                        V úchvatném románu o přátelství, vině a pomatení mysli předkládá Ben Dolnick příběh dvou dlouho nerozlučných přátel a tíživého tajemství, které jejich pouto přetrhne a vyšle je na netušeně temnou pouť.

Od „incidentu“ uplynulo deset let a Adam již dávno usoudil, že bez druhdy nejlepšího kamaráda Thomase je mu lépe. Živí se doučováním, spí s matkou svého žáka, osamělé večery tráví tím, že si prohlíží facebookový profil své expřítelkyně, a předstírá, že současné přežívání bez hlubšího smyslu je pouze dočasné a do budoucna má velké plány. Když však obdrží e-mail od Thomasovy matky, jež ho úpěnlivě prosí o pomoc, najednou je znovu vtažen zpět do světa starého přítele, do minulosti, kterou se tak zoufale snažil vytěsnit z mysli… 
 

Ukázka z knihy, str. 13 – 14
Všiml jsem si, že kdykoliv vyprávím, jak jsem se vydal pátrat po Thomasovi (stačí pár piv – jako když strčíte čtvrťáky do džuboxu), můj posluchač v určitou chvíli prohlásí dvě věci:

(1) Ty jsi hrozně dobrej kamarád!

a

(2) Jak ses dokázal jen tak sebrat a všechno opustit?

            Žádný dobrý kamarád jsem nebyl a jen tak se sebrat a všechno opustit jsem dokázal, protože jsem se sebral a opustil něco, co již v žádném smyslu nepřipomínalo život. To ale nezmiňuju. Mé konverzační já, které vysílám do barů, na večírky a na svatby, je stroj chrlící polopravdy. Tady to zkusím poctivěji.

 

 Na zpad od svobody

Na západ od svobody – Thomas Engström

                        Špionážní thriller s kořeny ve studené válce, první díl trilogie o Ludwigu Lichtovi, bývalém úspěšném agentovi Stasi, informátorovi a předním špionovi CIA v DDR.

Licht nyní působí jako detektiv na volné noze a nachází se ve stálé finanční tísni. Ačkoli se zdá, že to s ním jde z kopce, CIA dosud využívá jeho praktické povahy a nemilosrdného úsudku. V politickém podhoubí je stále zapotřebí takových jako Ludwig Licht.

Dějištěm knihy je Berlín, kde se památky starého světa setkávají s novou, chaotickou a neúprosnou dobou. Kdo je přítel, kdo nepřítel – a kdo bdí nad naší svobodou, když jsou stará spojenectví zpřetrhána?

„Na západ od svobody skvěle vystiženou atmosférou Berlína připomíná minulost, v níž svobodné síly strhly zeď, a ukazuje na dobu, která nastává. Na jistou krizi demokracie, která je jako teoretický systém dokonalá, ale ničí ji lidé svou nedokonalostí. Na chvíli to vypadalo, že studená válka skončila. Poučeným je už léta jasné, že jde o iluzi, nicméně v rámci politické korektnosti celku a politikaření jednotlivců se o tom nesmí mluvit. Tajné služby dál budou hrát své hry – v románu tuto úlohu zastupuje CIA a Hydraleaks – politici dál budou politicky korektní a agenti v terénu nasazovat životy, aniž se o tom veřejnost dozví. Popisovaný příběh se nestal, ale reálné paralely jsou až příliš snadno vysledovatelné. I když… kdo ví.“

Zdroj: http://pigula.blog.respekt.cz/na-zapad-od-svobody-recenze/

 

 Kde m cvrek ui

Kde má cvrček uši aneb Chytrej jak rádio – Vendula Prokůpková a kol.

                        Kolik má žížala srdcí? Co nosí Skotové pod kilty? Můžeme na Mount Everestu uvařit vajíčko?

Odpovědi na tyto i další záludné otázky přináší každou sobotu a neděli ve vysílání Českého rozhlasu Encyklopedie Radiožurnálu. A protože se tyto zajímavé informace v éteru jen mihnou, přicházejí autoři encyklopedie s knižním vydáním.

Kniha stručnou a zábavnou formou představuje nová a neznámá fakta a zajímavosti z oblasti historie, medicíny, kultury, společenských či přírodních věd.

Ukázka z knihy, str. 45

Kdo vynalezl nanuk?

Ačkoli je zmrzlina ve formě ochuceného ledu známa už od dob starých Řeků, nanuk – neboli zmrzlina na dřívku – je vynálezem o dost mladším. Za jeho objev vděčíme Američanu Franku Eppersonovi, jedenáctiletému chlapci, který jedné chladné zimní noci roku 1905 nechal podomácku vyrobenou limonádu venku na mrazu. Z nádoby přitom zapomněl vyndat míchátko, které do rána k limonádě přimrzlo – a nanuk byl na světě! O osmnáct let později, v roce 1923, si Epperson nechal svůj „vynález“ patentovat a započal s výrobou prvních mražených sladkostí pod názvem Eppsicle, pro které se později ujal název Popsicle, jenž se v americké angličtině používá dodnes.

 

České označení pro zmrzlinu na dřívku pochází od jména hlavního hrdiny etnografického filmu Nanuk – člověk primitivní Roberta Flahertyho z roku 1922, jímž byl jistý inuitský domorodec. S průmyslovou výrobou zmrzlin se u nás začalo v padesátých letech. V roce 1962 pak byly na trh uvedeny nejznámější české nanuky Míša a Eskymo. To už měl ale Eppersonův nanuk dobrých čtyřicet let své existence za sebou.

 

 Kouzelnk ze Lhasy

Kouzelník ze Lhasy: Novic, kvantový fyzik a prastaré tajemství – David Michie

                        Dobrodružný příběh z Tibetu kombinovaný s filozofií z pera světově proslulého autora, který již sklidil mimořádný úspěch za svou sérii Dalajlámova kočka. Tato série a titul Pospěš si a medituj se také nacházejí v našem knižním fondu.

Když vtrhne Rudá armáda do Tibetu, je Tändzin Dordže, novic buddhistického kláštera, pověřen misí, která dá jeho životu skutečný smysl. V nejtemnější hodině své vlasti má překročit strmé štíty Himálají a vynést do bezpečí dva starobylé posvátné texty nevyčíslitelné hodnoty a nedozírného významu. O půl století později se vědec Matt Lester ocitá v podobně zásadní životní situaci. Za nevyjasněných okolností je požádán, aby přenesl svůj výzkum, jehož výsledky mohou změnit svět, z Londýna do Los Angeles.

Osudy obou hrdinů se propojí nečekaným a překvapivým způsobem, který nás donutí přehodnotit vše, co jsme si o jejich životech do té chvíle mysleli.

„Michie píše milou pop literaturu, která se má zalíbit. Zůstává otázkou, zda je to skutečně to nejlepší pozadí pro předávání nepochybně hlubokých a hodnotných myšlenek, které si autor vypůjčuje od buddhistických filozofů. Ale i předávání takto důležitých poselství v příběhu může být uměním svého druhu.“

Stanislav Dvořák, zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/375800-recenze-kouzelnik-ze-lhasy-je-buddhisticky-popik.html

 

 Postehy z Londonistnu

Postřehy z Londonistánu – Iva Pekárková

                        Z blogu nominovaného na cenu Magnesia Litera autorka vybrala skoro padesát článků, většinu z nich o muslimech, a doplnila je velmi osobním textem o svém vztahu k islámu.


Snaží se pochopit, vysvětlit a okomentovat společenské jevy, se kterými se v posledních pár letech v České republice setkáváme právě ve vztahu k tomuto náboženství. Islámský svět, na rozdíl od médií, vnímá s nadhledem, humorem, tolerancí celoživotního ateisty.

Ukázka z knihy, str. 47 – 48

            Mám hodně daleko k přesvědčení, že co muslim, to terorista. Naopak: u Caravan Cars pracují převážně muslimové a většinou jsou moc milí. Na nic si nestěžují, nikoho neobracejí na svou víru, ženskou (mě) vedle sebe snesou a nevykládají mi, kde je moje místo. Jen tiše, bez protestů trpí, když se dispečer Gary láduje pizzou s prosciuttem, hlasitě u toho mlaská a škodolibě jim nabízí, ať taky ochutnají. Anebo když dispečer Tommy pozdě nad ránem podlehne pudům, zamkne se v dispečerské budce s dívkou, jež jistě není jeho manželka, a vyvádí tam nechci říct co.

            I když někteří z čerstvých přistěhovalců vypadají, aby se tak řeklo, tradičně – oblékají se do dlouhých bílých říz a na hlavě nosí přiléhavou krajkovou čepičku, obvykle jsou to moc milí pánové. Znám je už přes dva roky a přísahala bych, že jim vážně nejde o nic víc, než aby uživili své rodiny, poskytli dětem pořádné vzdělání (a to ne v madrase, ale na poctivé britské univerzitě) – a k tomu samozřejmě zůstali dobrými muslimy.

            Někteří, třeba Ašraf, bedlivě sledují, jak je nastaven britský „teroristometr“ – a pokud podle názoru odborníků dosáhne nebezpečí útoku vysokého stupně, viditelně znervózní. Stačí jakákoli větší rána a oni vyskočí a šíleně se vyděsí, jestli to nebyli teroristi. V očích se jim zračí jen hrůza, ne vítězný lesk… Muslimy z Caravan Cars bych ze spojení s al Kajdou rozhodně nepodezírala.

            A přece společnými silami – a aniž o tom měli tušení – provedli něco strašného. V celém Norbury teď najdete už jen dvě jídelny, kde si můžete dát opečenou slaninu nebo vepřový řízek. Hlavní ulice je lemovaná masnami, v nichž se prodává jen halal (maso zvířat zabitých rituálním způsobem, který je činí „čistým“ pro pravověrné). Vepřové tam rozhodně nekoupíte. Koupíte ho v supermarketech, zabalené do plastiku a předražené.

 

 Tibetsk broskvov kol

Tibetský broskvový koláč – Tom Robbins

                        Svérázný a takřka kultovní autor a velikán americké bohémy Tom Robbins přichází tentokrát s knihou vzpomínek.

V rozvětveném vyprávění s mnoha odbočkami nás Robbins seznámí se svým dětstvím prožitým ve virginském horském městečku za Velké hospodářské krize, dozvíme se, jak se z něj díky vojně stal pacifista i milovník asijské kultury, počastuje nás (pro nás Středoevropany legračně užaslým) popisem svých prvních houbařských výprav, poučí nás, proč jíst a nejíst kimči, a zejména strhujícím i vtipným způsobem vylíčí, jak žila americká umělecká avantgarda koncem padesátých let, v dobách, kdy se společnost u nás ještě vylízávala z nejhorších ran nejtužšího komunismu.
Z pozice očitého svědka a účastníka popisuje sanfranciskou hippie vlnu a vyznává se ze svého veskrze pozitivního vztahu k psychedelikům, vypráví, jak se z literárního kritika – samouka stal známý romanopisec, a více či méně láskyplně se zmiňuje o mnoha láskách svého života. Chcete se dočíst o satori prostřednictvím neonového golfového míčku a o tom, jak sledovat experimentální filmy Andyho Warhola coby strhující thrillery? Jste na správné adrese.

„(...) Jedním z důvodů Robbinsovy široké obliby je jeho hravá práce s jazykem; je mistrem vtipných přirovnání a metafor. Líčení jednoho polibku (se ženou, ne s Ginsbergem!) v jeho podání dostává grády zásadního transformativního zážitku: (...) Ať už jsou ty krátké příběhy pravdivé, nebo ne, stojí za přečtení. A kromě všech vyjmenovaných kvalit mají ještě jednu – autor věří, že existuje něco jako dobro v lidech. Jakkoli pateticky to, takhle suše vyjádřené, může znít. Je to prostě starej romantik, hipík a sluníčkář.“

Zdroj: http://www.argo.cz/knihy/199479/tibetsky-broskvovy-kolac/

 

 Stny na kupeck stezce

Stíny na kupecké stezce – Pavlína Brzáková

                        Pavlína Brzáková, etnoložka zabývající se studiem kultur sibiřských kočovníků, spisovatelka a šéfredaktorka časopisu Regenerace, představuje neskutečně dobrodružný příběh o hledání smyslu života.

Dívka Alapču se vydává do světa, aby v něm našla „opravdového člověka“, který by jí pomohl odhalit smysl života. Vnitřní touha ji zavede do vzdálené sibiřské tajgy, o níž je přesvědčená, že v ní dosud sídlí, chráněná před civilizací, pradávná moudrost.

„Hmm… existují literární lahůdky? Ano, lahůdky s chutí a vůní sušeného sobího masa nebo s tajgou za zády a drtivým hladem, při kterém si pochutnáte i na pečeném psovi. (...) Myslím, že Pavlína Brzáková zaslouží obdiv nejen za překrásnou stylistiku a báječně poskládaný příběh, jenž se stává pod jejím perem strhujícím, ale také za snahu přiblížit život kočovných kmenů, sibiřského lidu a vůbec si alespoň náznakem představit, jak se žije v tak odlišném a krutém koutě světa.“

Zdroj: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-stiny-na-kupecke-stezce/