Knižní novinky 05/2016

Tajemstv poslednho nacisty 

Tajemství posledního nacisty – Iain King

                       Akční thriller na pozadí skutečných historických událostí. Strhující exkurz do světa astrologie a záhad. Vzrušující kniha plná zneklidňujících otázek.

Píše se rok 2015, ale vlády bývalých válečných spojenců přesto dostávají zvláštní demarši podle dávno nepoužívaného protokolu z Jaltské konference v roce 1945. Ruské ministerstvo zahraničí chce vyšetřit podezřelou smrt bývalého významného nacisty, kapitána SS Wernera Stolze.

Je sestaven mezinárodní tým, jehož hlavním hráčem se rychle stává výstřední, ale mimořádně schopný britský vojenský historik Myles Munro. Čtyřčlenná skupina doplněná mladou německou tlumočnicí se pouští do rutinního vyšetřování, ale záhy zjišťuje, že Stolz nebyl jen vysoce postavený člen nacistické hierarchie, ale především ochránce dost možná nejvýznamnějšího tajemství Třetí říše, které by v nesprávných rukou mohlo jednou provždy změnit celý svět. Cesta k jeho odhalení ale nebude snadná.

Tajemství posledního nacisty je napínavý špionážní thriller s prvky akčního žánru, který nadchne všechny milovníky záhad a tajemství. Zaujme svižným a čtivým příběhem, přirozeně plynoucími dialogy, množstvím zajímavých, pro mnohé neznámých historických informací a širokým záběrem do starobylé, ale stále neprobádané oblasti astrologie.

 

 Pravda a jin li

Pravda a jiné lži – Sascha Arango

                        V edici Světový bestseller se ke čtenářům dostává příběh muže, kterému se dosud vždy dařilo unikat důsledkům svých činů, ale jednou zajde příliš daleko...

Henry je úspěšný spisovatel. Elegantní, velkorysý a nebezpečný muž. Vede příjemný život – dokud mu jeho milenka nesdělí, že s ním čeká dítě. Je načase přiznat se své ženě. Ale musí jí opravdu říct všechno? Mnohem jednodušší je odklidit milenku z cesty. A právě při tom se Henrymu přihodí fatální nehoda.

„Podle mnohých hodnocení, která se ke mně na tuto knihu dostala, se Pravda a jiné lži staly dosti rozporuplným dílem. Ano, od první chvíle je jasné, že očekávat thrillerové napětí by bylo jako čekání na Godota, a přesto má příběh Saschy Aranga svou hloubku a jedinečnost.“

Josef Němec, zdroj: https://www.bux.cz/literarni-kavarna/ctenarske-recenze/klames-jen-a-jen-sebe.html

 

 Zelen stan

Zelený stan – Ljudmila Ulická

                        Epochu, v níž se odehrává nový román Ljudmily Ulické, rámují úmrtí dvou absolutně protikladných Josifů – Stalina a Brodského –, symbolizujících odvěký ruský model moci, v němž proti sobě nesmiřitelně stojí „car a básník“.

V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky – vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa – na stranu tehdy vyvržených literátů. A čtenář s napětím sleduje, zda na ní setrvají tváří v tvář všem hrozbám a výzvám doby, v níž se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí. Zelený stan se doslova „točí kolem literatury“, především té, která vybočuje ze strohých a nenáviděných školních osnov a nesmí oficiálně vycházet, neboť epocha, o níž je v románu řeč, jako by se propadla hluboko do časů před vynálezem knihtisku. Hrdinové hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti ubohé sovětské každodennosti a jsou si vědomi, že vnitřní svoboda se nachází právě v literatuře a kultuře jako takové. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.

„Původní profesí Ulické byla genetika. V doslovu se cituje její výrok, že i když vyměnila genetiku za literaturu, pořád zkoumá totéž: podstatu člověka. Zelený stan je zkoumání citlivé, pokorné a moudré a jeho závěry – při vší historické zakotvenosti a při vědomé autorčině snaze čelit každým slovem zapomnění – jsou nadčasové.“

Markéta Kittlová, zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/36295/ulickaja-ljudmila-zeleny-stan

 

 Jak stvoit dvku

Jak stvořit dívku – Caitlin Moranová

                        Co byste dělali, kdybyste během dospívání zjistili, že to, co vás rodiče naučili, prostě nestačí?

Píše se rok 1990. Čtrnáctiletá Johanna Morriganová si v televizním pořadu utrhla tak příšernou ostudu, že už nemá žádný důvod být dál Johannou. A tak si vymyslí identitu Dolly Wildeové – hubaté gotičky a sexuální průzkumnice se zálibou v alkoholu! Chce zachránit svou chudou bohémskou rodinu tím, že se stane spisovatelkou – podobně jako Jo v románu Malé ženy nebo sestry Brontëovy, ale bez toho umírání v mladém věku.

V sedmnácti se opíjí, kouří a zkouší všechny druhy sexu. Pracuje pro hudební magazín, kde ve svých recenzích o šesti stech a méně slovech pitvá hudební skupiny. 

Ale co se stane, když si Johanna uvědomí, že její Dolly má jednu fatální chybu? Stačí krabice plná nahrávek, stěna plná plakátů a hlava plná paperbacků k tomu, aby se dala stvořit dívka?

„Už prvních pár vět je dokonalou zkouškou ohněm. Pokud dokážete skousnout puberťačku tajně masturbující pomocí kartáče na vlasy v posteli, ve které leží i její šestiletý bráška, už vás pravděpodobně nikdy nic nepřekvapí. Caitlin si zkrátka s korektností hlavu neláme. Mluví a píše o věcech, o kterých se ostatní ostýchají zmínit, nebo jim ve většině případů ani nepřijdou na mysl, protože jsou zkrátka zvrhlejší, než cokoli, co běžné puberťačky (protože tahle knížka se tváří že je určena právě pro ně, ale já bych se tedy hádala) zažívají. Cailtin je nestydatá, sprostá, přímočará a absolutně postrádá smysl pro diskrétnost. Její knihy rozhodně nejsou nic pro prudérní povahy, které nesnesou neustálé hovory o masturbaci, gigantickém mužském nádobíčku, drogách, sexuálních eskapádách a necenzurovaných snech mladé a nadržené holky. Autorka se neštítí absolutně ničeho. Nedá se jí však upřít ani smysl pro humor. Knížka opět srší hláškami a situacemi, nad kterými se upřímně a od srdce zasmějete. I ty sprosté části jsou samozřejmě vtipné, pokud na to máte povahu.“

Kateřina Chybová, zdroj: http://www.cbdb.cz/recenze-313-sex-drogy-a-rocknroll-jsou-oproti-nove-moranove-vhodne-i-pro-batolata-stvoreni-nove-divky-zkratka-neni-nic-pro-suchary

 

 Vichni jsme hledli vzhru

Všichni jsme hleděli vzhůru – Tommy Wallach

                        Příběh o tom, co s vámi udělá blížící se katastrofa. Příběh, který vůbec není o té katastrofě. Příběh o lidech.Než se objevil ten asteroid, nechali jsme se škatulkovat: sportovec, vyvrhel, flákač, snaživec...

Pak jsme se podívali vzhůru a všechno se změnilo.

Říkají, že tu bude za dva měsíce. Takže máme dva měsíce na to, abychom vylezli ze svých škatulek. Dva měsíce na to stát se někým lepším než doteď, něčím, co vydrží i po samotném konci.

Dva měsíce na skutečný život.

„Jak se píše na (mimochodem krásně tajemné) obálce knihy: ‚Příběh o tom, co s vámi udělá blížící se katastrofa. Příběh, který vůbec není o té katastrofě. Příběh o lidech.‘ A je to tak. Přesně o tom Všichni jsme hleděli vzhůru je – o lásce, kamarádství, slibech, naději a touze. O mezilidských vztazích. O krutosti lidí.

Ale upřímně… jak můžeme odsuzovat lidi za to, že se zachovali ošklivě a pro nás nepřípustně? Opravdu bychom právě my byli ti hodní, kteří to berou s klidem a uvažují moudře? Nejednali bychom jinak, než si myslíme, že bychom jednali? Myslím si, že to sami nevíme. Ale na takovéto mnohé otázky nás navádí právě tento příběh. Doporučuji ho přečíst všem, protože si z něj každý něco vezme do života a každého určitým způsobem musí zasáhnout.“

Vendula Jindrová, zdroj: http://www.cbdb.cz/recenze-322-vsichni-jsme-hledeli-na-asteroid-ardor

 

 Z Prahy vemi smry III

Z Prahy všemi směry III. – Ivana Mudrová

                        Již třetí díl oblíbené cestovatelské řady přináší pestré putování Středočeským krajem.

Kniha představí neprávem opomíjené hrady a zámky, kostely, kapličky či pozapomenutá umělecká díla, přírodní i technické památky, léčivé studánky, tajuplné hřbitovy i odlehlé pomníčky dávných tragédií.

Básně, legendy i skutečné příběhy, spjaté nejen s osudy osobností, ale i obyčejných lidí, doplňují četné pozoruhodnosti z řady středočeských měst, obcí i zcela nepatrných vísek.

 

 Dma z popela

Dáma z popela – Christine Trent

                        Unikátní historický román, mrazivý příběh o smrti, která se před ničím nezastaví.

Jedině žena se železnou vůlí může uspět jako pohřební zřízenec ve viktoriánském Londýně, ale Violet Morganová je na svou živnost velice pyšná. Zatímco je její muž Graham zaujatý budováním jejich postavení ve společnosti, Violet se věnuje jejich pohřebnímu ústavu. Je empatická, velice znalá pohřební módy a více než smířená s rolí smrti v životě

Ukázka z knihy, str. 356 – 357

            „Bože na nebesích!“ vyhrkla Violeta a pohlédla na paní Barrettovou. Na rtech ženy se objevil triumfální úsměv. „Jen to vypijte, moje milá. Je to výborný nápoj. Dávám ho všem svým nemocným pacientům.“

            Violeta vylila obsah hrnku na zem a poslouchala, jak zasyčel jakoby na protest, když se vpíjel do štěrku.

            „Jste velmi nevděčná vůči mé pohostinnosti, paní Morganová.“

            „Podezírám vás, že máte mnohem víc nevděčných obětí vašeho zvláštního stylu pohostinnosti, paní Barrettová. Teď už aspoň chápu, proč skončili s rozežranou kůží i lůžkovinami. Co to, proboha, používáte?“

            „To je různé. V sezoně drtím semínka ocúnu. Jinak zajdu do lékárny pro trochu kyseliny sírové. Když přidáte jen ždibec do čaje, působí téměř okamžitě.“

            „Ale… proč?“

            „Z nejrůznějších důvodů. Vezměme si například vás. Vy jste zatím jediný člověk, který přišel na to, co provádím. Málem jsem pocítila úlevu. Objevila jsem někoho, kdo má téměř tolik rozumu a odvahy jako já.“

 

 Bretask zlato

Bretaňské zlato – Jean-Luc Bannalec

                        Již třetí případ kriminální série s komisařem Georgesem Dupinem. Předchozí dva díly byly přeloženy do více než deseti jazyků a zfilmovány. V knižní podobě je pod názvy Bretaňské poměry a Bretaňský příboj najdete také  našem knižním fondu.

Na rozlehlé solné zahrady na poloostrově Guérande se právě snáší soumrak. Vzduch je prosycen fialkovou vůní fleur de sel, o níž místní obyvatelé tvrdí, že občas vyvolává halucinace. Podobný pocit má i komisař Dupin, když na něj někdo začne nečekaně střílet. Přitom si chtěl v salinách jen prohlédnout několik záhadných sudů, na které ho upozornila Lilou Brevalová, spřátelená novinářka. A pak zmizí beze stopy i Lilou…

Ukázka z knihy, str. 44 – 45

            Dupin si prohlédl články, které Lilou napsala. Týkaly se nejrůznějších témat, vzájemně spolu nesouvisely, šlo o velké i malé věci, nahodile. Zuřivý protest proti liberalizaci předpisů regulujících komerční rybolov praire, vzácného druhu mlžů (Dupin ten článek, který vyšel začátkem března, četl; praire miloval, takže v jeho nitru bojovalo ekologické svědomí s kulinářskou zálibou – liberalizace znamenala, že se tato lahůdka bude na jídelních lístcích restaurací objevovat častěji). Vedle toho článek z července o odporu bretaňského potravinového průmyslu proti „invazi“ velkých značek. A zápisky o rozhovorech, které Lilou Brevalová během přípravy tohoto článku absolvovala. Pak ještě jeden článek se související tématikou, jenž se týkal „války o colu“. Celý svět pije kokakolu. Celý svět? Kdepak! Odbojní Bretaňci, tito neústupní a tvrdohlaví Galové, vyrukovali s vlastní kolou, které dali název Breizh Cola. A dnes tuto galskou kofeinovou limonádu s nadšením pila velká část ze 4,5 milionů Bretaňců – včetně Dupina samotného. Protože – pochopitelně – lépe chutnala. A taky z protestu. Vlastenecký nápoj už konzumovalo tolik Bretaňců, že tím vyvolali historickou událost: Impérium Coca Cola cítilo ohrožení a poprvé za celou dobu své existence odstartovalo regionální akci – masivní kampaň včetně vlastního loga! – s cílem zlomit tvrdošíjný odpor odbojné galské provincie. Pochopitelně s opačným výsledkem, než v jaký doufalo. Solidarita s domácím nápojem Breizh Cola ještě vzrostla. Dupina to pobavilo – typický bretaňský příběh, který zdejší obyvatelé brali velmi vážně. A Lilou taky.

            „Mocní tohoto světa ji asi příliš v lásce nemají. Myslím, že leckdo z nich by ji nejraději poslal do horoucích pekel. Všechna čest. Smekám před ní.“

            Komisařka Roseová to poznamenala jakoby mimochodem, zatímco se probírala dalším stohem článků a papírů.

            „Chybí všechno z posledních šesti týdnů,“ konstatoval Dupin poté, co si tuto skutečnost ještě jednou důkladně ověřil.

            „Zvláštní.“ Komisařka na něj vrhla krátký pohled, pak se ale vrátila k systematickému probírání hromádky, kterou měla před sebou. Dupin měl pocit, jako by mu tím gestem udělovala příkaz: moc nemluvit a dál disciplinovaně pracovat! Skoro si připadal jako před mnoha lety v Paříži, kdy jako začínající policista asistoval zkušenějším inspektorům a komisařům. Svraštil čelo, zavrtěl hlavou – a pak pokračoval v inspekci materiálů Lilou Brevalové.

 

 Prasklej Sklenika

Prasklej Sklenička – Alain Mabanckou

                        Román, za nějž získal autor hned několik významných ocenění – Prix des Cinq continents de la Francophonie, Prix Ouest-France/Etonnants voyageurs a Prix RFO 2005 – a definitivně se tak usadil na výsluní francouzské literatury.

Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval a požádal jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný alkoholizmus, aby sepsal cosi jako kroniku jeho podniku. Prasklej Sklenička dnes tráví všechen čas v baru, pije a pozoruje ostatní hosty, je tedy pro tento úkol nutně tím nejpovolanějším. Hned od prvních řádků se s ním ponoříme do krutých a pitoreskních osudů jeho spolustolovníků. Převážně jsou to politováníhodné trosky, zmožené životem a alkoholem.

Za epizodami zároveň k smíchu i k pláči čtenář objevuje spisovatelovu rodnou krajinu se vší krásou a krutostí, s nádhernou přírodou i s diktátory, se špinavými a temnými zákoutími, ale především s nesmírným bohatstvím tradic a kultury černé Afriky. Během čtení nás Alain Mabanckou zasypává aluzemi a intertextovými odkazy na literární díla, povětšinou právě vzešlých z pera afrických spisovatelů. Je to skutečná oslava lásky ke čtení, je to skutečná oslava černého kontinentu. Kniha je také pozoruhodná po formální stránce. Prasklej Sklenička na nás svoji výpověď chrlí jedním dechem, jedinou interpunkcí jsou mu čárky a uvozovky. Českému čtenáři to jistě připomene texty Bohumila Hrabala. Africký pábitel Sklenička je tedy tím nejlepším příkladem toho, že literatura, potažmo umění, je univerzální, stejně jako jsou univerzální lidské emoce a myšlenky.

 

 Svvole

Svévole: Román o lásce – Lena Anderssonová

                        Příběh o tom, jak v touze být milováni oddaně podvádíme sami sebe, za nějž autorka získala cenu Augustpriset 2013 pro nejlepší knihu roku.

Ester Nilssonová je jednatřicetiletá básnířka a esejistka, racionální žena žijící v rozumném, vyzrálém vztahu. Jednoho dne dostane nabídku připravit přednášku o umělci Hugu Raskovi. Ten je jejím vystoupením nadšen. Znamená to začátek milostného vztahu, banálního ve své prosté krutosti, velkolepého naprostou odevzdaností.

Román Svévole ukazuje, nakolik jsme připraveni pro lásku lhát sobě samým, jak snadné je zneužít lidskou slabost a jak krutý může být výsledek.

„Anderssonová vypravuje klidně, přehledně, chronologicky, cele realisticky, v krátkých větách mnohdy výborně vystihujících psychologické nuance. Nerozsáhlý a čtivý román – čtivý pro toho, kdo akceptuje analytický popis jednoho asymetrického milostného vztahu odehrávajícího se v současném Švédsku, popis poměru nepoměru mezi dvěma individualitami z tamní (hmotně víceméně bezstarostné) střední třídy. Společenské a politické reálie prosakují do děje se střídmostí, v níž lze nalézt jistou ironii: Hugo Rask sice ve svých dílech operuje s morálkou, angažovaností a pozorností vůči světu, ovšem ten svět a to angažmá si redukuje na bezbolestné, apartní, ale jistě umělecky sofistikované komentování idejí, kapitalismu či USA; prostě procesů, trendů, událostí, postojů, jež ho bezprostředně nebolí, které se ho fyzicky netýkají, nejdou mu na tělo, nelezou mu do života. Nikoliv náhodou se v té knize vůbec nevyskytují děti: Ester je nechce, to vysloví explicitně, a Hugo rovněž, to je očividné z jeho chování.

Odmítáme se tu jakkoliv rozepisovat o tom, že je to dílo o severské odtažitosti, natolik ducha a atmosféru tamní společnosti neznáme. Mnohem spíše se patří napsat, že tomu, co evokuje Lena Anderssonová, se dá velmi rozumět i ve středu Evropy, protože se prostě jedná o příběh z éry vybuzeného individualismu.

Svévole je dobrá kniha. Při vstřícném vyladění vůči čtivé analytičnosti se do ní ponoříte a nebudete se vám chtít z ní vyplout.“

Zdroj: http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/ohlasy/svevole/ester-naleha-ale-hugo-si-nejen-ji-drzi-od-tela