Czech English German Russian

Až múzu polkne den

Název: Až múzu polkne den

Autor: Jake Aarons

A teprve až múzu polkne den
A myšlenka ztratí se nad obzorem
Zmizí i ona a každý pocit ten
Který napovídá, že to vše byl jen senSen o lásce, kterou jsme měli
Láska ve snu, který jsme měli
Dostali jsme vše, co jsme chtěli
A srdce zlomená, nic víc jsme neměli

Neměli jsme dostatek času
Ač byly to stovky dní
Mám snad již předurčenou trasu?
Že vracím se pokaždé k ní?Vracím se pokaždé k ní
A ona se vrací ke mně
Jaký kruh čarovný
Nás polapil jemně

Jemně ne však bez bolesti
A občas stále na ni myslím
Už nechci se bát osamělosti
A tak múzu snad již opustímA snad ona opustí mě
Vždyť končí se noc
A já doufaje, že někdo vyslyší
Mé tiché volání o pomocA múzu už polkl den
Myšlenka se ztratila na obzorem
A já uvědomil si, že nebyl to jen sen
A jsi tím, kým jsem.

Podzim

Podzim

Jake Aarons

            Začala bouřka. Déšť přišel rychle a neočekávaně. Ale nebylo to nic neobvyklého. Byl podzim. Mám rád podzim. Mám rád deštivé počasí, kdy většina lidí zmizí z ulic, schovávají se před vodou, jako by bez ní snad mohli žít, jako by jim snad mohla ublížit. A bylo tomu tak i dnes, během chvilky jsem se procházel sám. Ten klid. Jen zvuk dopadajících kapek a občas mohutné zahřmění, které však ten klid nikterak nenarušilo.
            Prošel jsem již celé prázdné náměstí, zahýbal jsem do všemožných uliček, procházel jsem kolem domků starousedlíků i nově přistěhovaných. Světla v oknech a teplo domova. Nic pro mě. Došel jsem k mostu, měl jsem výhled na široké okolí. Nikde ani noha. Prázdno. Díval jsem se na oblohu a rozjímal jsem. Proč tomu je zrovna tak? A proč lidé neutíkají před slunečným počasím, a co špatného jim udělal podzim, co léto ne?
            V tom ale mé myšlenky něco přerušilo. Postava na druhém konci mostu. Byla moc daleko na to, abych v dešti rozpoznal obličej a jedná-li se o muže či ženu. Jediné, co jsem poznal, že se blíží směrem ke mně. Zůstal jsem stát. Né snad, že bych stál o společnost, či vyrušení. Jen ze zvědavosti. Byla blíž a blíž, a ač zahalená v plášti, už jsem poznal, že je to žena. Dívka. A když procházela kolem mě, poznal jsem ji. Má stará láska. Prošla, jako by si mě snad ani nevšimla, její pohled měl stálý přímý směr. Prošla. Směrem k náměstí. Volal jsem na ní. Dost silně, na to aby mě zaslechla. Možná ten její plášť a ta bouřka, že mne neslyšela, a ani se neohlédla. Nebo mě nechtěla slyšet?
            Vydal jsem se tedy jejím směrem. Zdála se býti docela ve spěchu. Poznal jsem, že se neschovává pod pláštěm sama, že něco nese. Šel jsem za ní jejím tempem, nesnažil jsem se jí dohnat či jinak překvapit. Už jsme byli pryč z náměstí, ale pokračovala dále. Směrem za město. A já pokračoval stejným směrem. S ní či bez ní, procházel bych se bezhlavě v bouřce, tohle je poprvé kdy mé deštivé putování alespoň nabralo nějaký směr. Došla až k branám hřbitovu. Že by šla někoho navštívit? Nepamatuji si, že by o někoho přišla. Snad bych o tom věděl. Vešla dovnitř. Šel jsem za ní. Stála u náhrobku. To, co měla celou dobu schované pod pláštěm, byly květiny. Kopretiny. Sama je měla moc ráda. Ale to já také. O koho mohla přijít? Nešlo mi to z hlavy. Není to o moc déle než rok, co jsme se přestali vídat. Všichni byli zdraví a moc mladí. Že by nejaká nehoda? Stále jsem uvažoval.
            Došel jsem až k ní, dostatečně blízko, aby mě slyšela, ale zároveň ne moc blízko, aby se mého hlasu nepolekala. Stála zády ke mně. ,,Sofie, cožpak jsi mě neslyšela, když jsem na tebe volal?", zeptal jsem se. Ale žádná odpověď. ,,No tak, nezlob se na mě. Víš, že jsem přeci musel odejít. Nechtěl jsem tě opustit, ale neměl jsem na výběr, to snad chápeš." Ale opět žádná odpověď. Položil jsem ji ruku na rameno, ale jako by to necítila, neohlédla se, ani sebou necukla. Nic. Postavil jsem se tak, aby mi mohla vidět do tváře. Ale její oči se nepohnuly. Dívala se upřeně na náhrobek. A i přes deštivé počasí jsem rozeznal slzy stékající po jejích tvářích.
            Když ani po tom všem ze sebe nevydala hlásky, vzdal jsem to. Po chvilce se otočila a odešla. Už jsem ji nechal jít. V tom mi znovu přišla do myšlenek ta otázka. Koho mohla ztratit? Náhrobek byl zahalený větvičkami okolních stromků. Jediné, co jsem viděl, bylo datum. A to datum bylo dnešní, 21.11., akorát rok zpět. Proto tu dnes byla, i přes špatné počasí. Výročí. Zatajila mi snad svou ztrátu? Stalo se to snad až po našem odloučení? Sehnul jsem se blíž k náhrobku, abych posunul větvičky stranou a přečetl si jméno. Ucukl jsem rukou a klopýtl o krok dozadu, div jsem neupadl. "Anthony Bailey", stálo na náhrobku. Mé jméno.

   
Copyright © 2017 Knihovna Sokolov. All Rights Reserved.
Joomla! is Free Software released under the GNU General Public License.