Miquleon - Adéla Pavelková

Miquelon – Adéla Pavelková

Z deníku Francoise Nicholase Randella, francouzského mořeplavce

16. 5. 1702

Já a můj dlouholetý přítel Francesco jsme konečně naplánovali naši cestu do posledních detailů. Vše jsme připravili a jsme schopni vyrazit na největší výlet našich životů. Odjezd je naplánován na 23.května.

23. 5. 1702

Před několika hodinami jsme se nalodili a dvě hodiny jsme již na cestě. Loď vypadá ve velmi dobré kondici, stejně jako její posádka. Je zde celkem 8 mužů. Já, můj přítel Francesco Harris, kapitán Wayne Kipp, první palubní důstojník Isaac Anderson, první strojní důstojník Russel Miquelon (můj starý známý), druhý strojní důstojník Tyrrell Miquelon (Russelův bratr), palubní asistent Antoine Wesley a lodní kuchař Harve Hal. Před pár dny měli bratři Miquelonové velký spor. Jejich otec zemřel a všechen jeho majetek připadl Russelovi. Bohužel měl jeho otec obrovské dluhy a Russel nemá prostředky na to, aby je mohl splatit. Požádal tedy o pomoc svého bratra, který mu okamžitě oznámil, že s tímto nechce mít co do činění. Příšerně se pohádali a do dnešního rána spolu nepromluvili jediné slovo. Doufám tedy, že tato situace nebude nijak ovlivňovat naši výpravu a vše proběhne hladce a podle plánu. Teď je 7 hodin večer a já od rána nic nejedl. Myslím, že kuchař Hal již připravuje něco k jídlu.

24.5.1702

Ráno jsem se probudil s lehkým bolehlavem. Vypil jsem hodně vody a chvilku si zdřímnul. Po obědě jsem si šel zakouřit na palubu a připojil se ke mně Russel Miquelon. Nabídl jsem mu doutník a on ho zdvořile odmítnul, prý nekouří už pět let. Zapálil jsem si tedy jen já a asi hodinu jsme spolu diskutovali. Vylíčil mi celý příběh o jeho bratrovi a otci a trochu se při tom rozčílil. Zbrunátněly mu tváře
i čelo a když se chýlilo ke konci příběhu, začal dokonce zvyšovat hlas a prskat. Řekl jsem Russelovi, že chápu důvod jeho rozhořčení a že jsem v tomto sporu rozhodně na jeho straně. Docela ho to uklidnilo a po chvíli byl opět ve veselé náladě. Bavili jsme se o práci, rodině, cestě a našich snech. Oznámil mi, že vždy byl jeho největší sen stát se doktorem, ale otec mu to nedovolil a budoucnost mu naplánoval sám. Mluvil o tom velice smutným tónem a já s ním soucítil, protože jsem měl se svým otcem podobnou zkušenost. Najednou uprostřed našeho zajímavého rozhovoru přiběhl Francesco a začal zmateně gestikulovat
a vykřikovat. Nějak jsme z jeho projevu pochopili, že Russelův bratr Tyrrell nás zaslechl, když jsme se o něm bavili, neudržel se, vpadl do kuchyně a začal tam pořvávat, že Russela zabije, že už ho má po krk. Věděli jsme, že Tyrrell je velmi výbušný, ale netušili jsme, že by to mohlo zajít tak daleko. Snažil jsem se uklidnit Russela, říkal jsem mu, že to Tyrrell rozhodně nemyslí vážně, ale on mě vůbec neposlouchal. Začal zmateně pobíhat po palubě a vtom vrazil do Tyrrella, který se tam celý rudý a zpocený z ničeho nic objevil. Okamžitě vrazil Russelovi pěstí do obličeje a ten se svalil na zem. Rychle jsem se k němu naklonil a pomáhal mu se zvednout, ale Tyrrell mě surově odstrčil. V tu chvíli přiběhl kapitán Kipp
s Isaacem Andersonem a chytli Tyrrellovi ruce za zády. On se jim ale rychle vysmekl a znovu udeřil zvedajícího se bratra. Ten upadl a hlavou se praštil
o kovové zábradlí. Krev mu sršela z nosu, úst, tváře a z temene lebky. Ležel na zemí pár okamžiků a všichni jen čekali, co se bude dít dál. Už jsem to nemohl vydržet a rychle jsem přiskočil k omráčenému Russelovi. Zařval jsem na Francesca, který se celou dobu schovával za stolem. „Tak mi přeci pojď pomoct!“ křičel jsem zoufale. Francesco přiběhl a pokusili jsme se Russela zvednout. Isaac Anderson řekl, že doběhne pro nějaký hadr a vodu na utření té krve z Russelova obličeje. Kapitán Kipp nevěřícně zíral na to, co se právě stalo. Tyrrel stál u zábradlí a zrychleně dýchal. Pozoroval svého bratra, který se pomalu probíral. Drželi jsme ho s Francescem za paže. Odvedli jsme ho na druhou stranu paluby a opřeli o zábradlí. „To nemůžete myslet vážně,“ konečně jsem prolomil to dlouhé mlčení. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se kapitán Kipp. Tyrrell jen rychle oddechoval a upřeně koukal bratrovi do očí. „Ať vás ani nenapadne se
k němu znovu přiblížit!“ zakřičel jsem na něj. Vtom se Tyrrell rozeběhnul a vší silou strčil do bratra, který přepadl přes zábradlí a spadl do zuřícího oceánu. Ozval se výkřik a dál si pamatuji jen to, že jsem skočil za ním. Oceán byl ledový. Vynořil jsem se a zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal Russela. Křičel jsem, volal jsem na něj, potápěl jsem se, zkoušel jsem úplně vše, ale Russela jsme nenašli. Nemám ponětí, jak je to možné. Ve vodě jsem strávil asi dvě hodiny, Antoine Wesley mi později také pomáhal hledat, ale bezúspěšně. Na lodi mezitím propukla panika. Nikdo nevěděl, co udělat s Tyrrellem. Byl v naprosto šíleném stavu. Padaly návrhy, aby byl také hozen přes palubu, ale nakonec ho kapitán
s Francescem připoutali lany dole v podpalubí. Nevěděli jsme, co dělat. Kuchař a Isaac Anderson se chtěli vrátit, ale to nepřipadalo v úvahu. Nikdo teď nechtěl být s Tyrrellem na jedné lodi. Byla to neskutečná tragédie. V noci ani jeden nešel spát. Většina posádky seděla na palubě a pila. Isaac Anderson dobrovolně celou dobu seděl u Tyrrella a hlídal ho. K ránu už měli všichni trochu připito a šli spát. Já zůstal na palubě sám. Začalo se rozednívat a najednou jsem v dálce zahlédnul pevninu. Otevřel jsem mapy, ale na žádné na tomto místě nebylo nic zakreslené. Šel jsem probudit kapitána. Ten rozhodnul, že u té pevniny zakotvíme.

25. 5. 1702

Zakotvili jsme a vylodili se. Isaac spolu s Francescem vyvedli z lodi Tyrrella a my ostatní je následovali. Hned jak jsem vstoupil na pevninu, ucítil jsem podivný zápach podobný shnilému ovoci. Kapitán hned začal vymýšlet, co uděláme
s Tyrrellem a jak budeme dál postupovat. Ale já přemýšlel nad něčím jiným. Byl jsem zaražen tím, že tento ostrov nebyl zakreslen na mapě. Na mysl mi přicházelo několik možností, ale nejvíce jsem uvažoval nad tím, že tento ostrov nebyl ještě nikdy ani objeven. Při téhle myšlence jsem se musel usmát. Tohle je přece to, proč jsme podnikali tuto cestu – objevit nová místa. To byl můj sen od dětství. Vzal jsem si Francesca kus stranou a všechno mu objasnil. Koutky se mu při tom zvedly vysoko a v očích mu zasvítily malé jiskřičky. „Kamaráde, to by bylo dokonalé,“ zašeptal Francis. „Musíme to říct kapitánovi a trochu to tu prozkoumat,“ odpověděl jsem. „Na to rovnou zapomeň!“ okamžitě na mě vyjel Francisco. „Nikomu nic říkat nebudeme, víš jaký je kapitán. Bude to naše zásluha, ale za hrdinu bude nakonec on. Takže teď se tu spolu rozhlédneme okolo a pak uvidíme,“ vysypal na mě můj přítel. Nezbývalo mi nic než souhlasit. Než jsme se nenápadně vytratili, zkontrolovali jsme, co dělají ostatní. Isaac Anderson zrovna přivazoval Tyrrella k palmě a ostatní muži z posádky postávali na břehu a pravděpodobně promýšleli, co bude dál. Dal jsem Franciscovi znamení, že můžeme jít. Zašel jsem za skálu a on mě následoval. Vkročili jsme do pralesa a nevěřili jsme svým očím. Všude kolem nás byly palmy neuvěřitelných rozměrů s obrovskými květy, které jsme v životě neviděli. Na většině květů seděla obrovská stvoření, podobná včelám. Z palem na nás kapala voda a nějaká neznámá zapáchající červená kapalina. „Už se nemůžu dočkat, až tohle budeme doma vyprávět,“ řekl jsem najednou do ticha, „bude to úspěch.“ Pokračovali jsme dál do pralesa a byli čím dál, tím víc mokří. Měli jsme promočené boty a neustále padali na zem, hrozně to klouzalo. Později jsme se začali propadat do bahna a bylo neskutečně namáhavé jít dál. Ten zápach, který jsem cítil už na břehu neustále zesiloval. Bylo to nesnesitelné. Štípalo to
v krku a slzely mi z toho oči. „Kam vůbec míříme?“ zeptal se Francisco. Neodpověděl jsem, sám jsem nevěděl. Po chvíli se před námi objevila malá část pralesa, která nebyla porostlá palmami, ale místo toho na ní byly postavené dřevěné chatky. Prudce jsme zastavili a čekali co se bude dít. Stáli jsme asi minutu jako sochy a najednou mi Francis poklepal na rameno. Otočil jsem se
a vyděl jeho neuvěřitelně vystrašený výraz. Ukazoval na hromadu lidských mrtvol. Byly jen tak poházené přes sebe. Můj přítel byl úplně ztuhlý, nevydal ani hlásku. Udělal jsem krok směrem k hromadě a neskutečný puch mě uhodil do nosu. Nějaké mrtvoly se už rozkládaly, kusy masa z nich opadávaly a byly pokryté nejrůznějším hmyzem. Z těl vespodu hromady zbyly už jen kosti. Pořádně jsem si prohlédl oděvy a obličeje nejčerstvějších mrtvol. Byli to bývalí mořeplavci
a dobrodruzi ze Saint-Nazaire, poznal jsem je podle jejich odznaku na vestách. Našel jsem mezi nimi kapitána Elliota Chapina. Dříve jsem se s ním setkal, vyprávěl mi o jeho zajímavých cestách. „Francisco, to je kapitán Chapin!“ zakřičel jsem na přítele. V tu chvíli z jedné chatky vystrčil hlavu polonahý černý muž. Kolem pasu měl obmotaný šátek, ve vlasech měl zapletené nejrůznější korálky a peří. Na jeho těle se vyjímaly pestré obrazce a barevné klikyháky. Když nás spatřil okamžitě začal volat neznámým jazykem na své druhy. Z chatek najednou vylezlo několik domorodců. Všichni měli po těle nakreslené znaky a ve vlasech zapletené předměty. V obličejích měli strach, ale zároveň nenávist
a vztek. Vykřikovali do vzduchu svým jazykem pořád dokola jednu větu. Nerozuměli jsme jim. Podíval jsem se na Francesca, který pomalu a nenápadně vytahoval pistoli. Chtěl jsem mu dát znamení, aby to nedělal, ale v ten moment se proti nám celá tlupa rozeběhla. „Uteč!“ okamžitě jsem zavolal na svého přítele a začal jsem utíkat, co mi nohy stačily. Najednou jsem uslyšel výstřel. Ohlédnul jsem se a jeden z černých mužů ležel na zemi. Francisco zandal zbraň zpět a rozeběhnul se směrem ke mně. Neváhal jsem a běžel dál. Věděl jsem, že nemáme šanci. Domorodci měli oštěpy a teď byli neskutečně pobouření kvůli smrti jednoho z nich. Nemohl jsem se ani nadechnout, ale věděl jsem, že když zastavím, zabijí mě. Propadal jsem se do bahna, padal jsem každou chvíli na zem, ale po nějakém čase jsme se konečně ocitli před pralesem, kde měl čekat zbytek posádky. Rychle jsem zaběhl za skálu a naposledy se ohlédl. Francisco byl těsně za mnou a malý kus za ním běželi pobouření černí muži. Před sebou jsem spatřil zbytek posádky. Všichni stáli na stejných místech, jako by se nic nezměnilo. „Utíkejte!“ křičel jsem, „okamžitě do lodi!“ „Kde jste byli tak dlouho?“ volal
s úsměvem kuchař Harve. „Zachraňte se a vraťte se zpátky do lodi!“ ječel na kapitána Francesco Harris, který už běžel směrem k lodi. „Co se děje?“ ptal se vyděšený Antoine. „Rychle za námi!“ zvolal jsem a vylezl do lodi. Kapitán spolu
s Isaacem Andersonem nás poslechli a už byli na lodi s námi. V tu chvíli zpoza skály vyběhli domorodci. Křičeli na nás svým jazykem a my netušili, co nám říkají. Antoine a Harve Hal okamžitě běželi zpět k lodi. „No tak dělejte!“ volal kapitán, mezitím co Isaac už vytahoval kotvu a připravoval loď k výjezdu. Pomohl jsem mužům nahoru na loď a pořádně jsem si oddychnul, když jsme byli všichni konečně v bezpečí. Domorodci už byli jen kus od nás, ale do vody se za námi neopovážili. „Co se stalo?“ zeptal se vyděšený Antoine. „Francisco jednoho
z nich zastřelil,“ vysvětlil jsem celé posádce. „Harrisi, proč jste to udělal?“ zeptal se přísným tónem kapitán Kipp. Ale odpovědi se nedočkal, místo toho jsme slyšeli jen křik Tyrrella Miquelona. „Pane bože,“ řekl jsem, „my ho tam nechali.“ Tyrrell se smýkal v pevném sevření provazů a stromu. „Prosím vraťte se!“ volal zoufale, „pomoc!“ Ale bylo už pozdě, jeden z domorodců mu v tu chvíli podřízl hrdlo dýkou. Všichni jsme jen nevěřícně koukali na to, co se právě stalo. „Je mi to tak líto,“ zašeptal do ticha po nějaké chvíli kapitán Wayne Kipp. „Jak to, že jsme si toho nevšimli a neslyšeli ho už před tím?“ zeptal se Isaac. „To se dá chápat, vždyť tu byl zmatek a báli jsme se o své vlastní životy,“ odpověděl chladně Antoine. „Tohle si nezasloužil,“ řekl rázně Francisco. Harve Hal pokrčil rameny
a zavrtěl hlavou.

Teď sedím doma a přemýšlím o naší cestě. Jsme první skupina, která se z ostrova vrátila a měli jsme tu čest zakreslit toto místo do mapy. Pojmenovali jsme ho po našich zesnulých přátelích – ostrov Miquelon.