Příspěvek Roberta Šustra ZVUK MEČE

 

 

ZVUK MEČE

Robert Šustr

Hradba se strašlivě hroutí,
stromy se ve větru kroutí.
Nasáta země krví válečníků se zármutkem rmoutí.
A já mám strach, že moje tělo a duši žal také brzo zkroutí.

Vnitřně strachem hnán,
smrtí obelhán.
Tváří obrácen,
životem poražen,
ležím v bahně.
Nevidím, neslyším,
pouze bolest,
bolest nad porážkou
nad ztrátou, nad neúspěchem
v sobě cítím kvést.

Nemůžu se hnout, nemůžu utéct.
Nemůžu bojovat, nemůžu tuto bolest unést.
Jako zlomený zbabělec vypadám.
Jako zničený zoufalec se jevím vám.


Duše a tělo přesvědčují mě, že naděje a víra
opustila mě.
Část mého já však odmítá se s touto pravdou srovnat právě dnes.
Smrt volá mě do svého náručí.
Já však ,,ne” říkám jí.
Protože zdáli slyším hlas,
že dnes ještě nepřišel můj čas.

Za svitu hvězd
já slyším zdáli ozvěnu zvuku mého meče větrem se nést.
Rázem vím, že s tímto mečem v ruce,
bojovati měl bych dnes přece.
Najednou v sobě odvahu, čest a sílu cítím za pádu dešťových kapek kvést.
Vlastnosti, které každý bojovník měl by ve svém srdci nést.
Sám vím, že na každém dnes otázka jest.
Zda vstaneme a bojovati budeme či lehneme a víckrát se nezvedneme.