Czech English German Russian

Literární hádanka na listopad

Výherkyně ceny za listopadovou hádanku




Vítězkou listopadové literární hádanky je Miroslava Nováková. Gratulujeme
a její cena je publikace "1908 Falknov Sokolov 2008."

Kdo si chce zahádat mimo soutěž, z které knihy je tato ukázka, ať prozatím nekliká na tuto správnou odpověď.

Od té doby si McMurphy dost dlouho dělal co chtěl. Sestra si dávala načas, než ji něco napadne, co by zas vrátilo veslo do jejích rukou. Věděla, že prohrála jedno důležité kolo a že prohrává další, ale nikam nespěchala. V prvé řadě nemínila schválit jeho propuštění; souboj mohl pokračovat, jak dlouho si přála, dokud McMurphy neudělá nějaký kopanec nebo dokud se nevzdá, anebo dokud sestra nevyrukuje s nějakou zbrusu novou taktikou, která by ji zase ve všech očích vynesla nahoru.
Než s takovou novou taktikou přišla, udala se spousta věcí. Když McMurphymu skončil odpočinkový čas, jak by se tomu dalo říct, a rozbitím jejího soukromého okna jí dal na vědomí, že se s ní zas pustil do křížku, stal se život na oddělení ve všem všudy zajímavější. McMurphy se účastnil každého sezení, každé diskuse - otevíral si hubu, pomrkával, sršel vtipem, jen aby z nějakého akuťáka, co se neodvážil usmát už od svých dvanácti let, vyloudil špetku nanicovatého smíchu. Povedlo se mu dát dohromady basketbalové družstvo a umluvil doktora, aby si moh z tělocvičny přinést míč a svůj mančaft na něj navykat. Sestra protestovala, že za chvíli budou chtít hrát v denním pokoji fotbal a na chodbě pozemní hokej, ale doktor tentokrát neustoupil a dal jim k tomu svolení. "Zdravotní stav řady hráčů, slečno Ratchedová, se od založení mužstva očividně zlepšil. Myslím, že tím byla terapeutická hodnota prokázána."
Chvíli na něj užasle poulila oči. Tak on už si taky začíná masírovat svaly. Zapamatovala si jeho tón propříště, až zase nadejde její chvíle, a jenom přikývla, vrátila se do sesterny a hrála si tam s knoflíky na svém řídícím panelu. Údržbáři do rámu nad jejím stolem zasadili lepenku, než se jim povede sehnat stejně velkou skleněnou tabuli, a ona seděla za tím papundeklem každý den, jako by tam ani nebyl, jako by do denního pokoje viděla i přes něj. Byla za tím lepenkovým obdélníkem jako obraz otočený ke zdi.
Čekala a neříkala nic, zatímco McMurphy dál poletoval po ránu po oddělení ve svých trenkách s bílejma verlybama, hrál na ložnicích čáru, nebo lítal po chodbě, pískal na poniklovanou soudcovskou píšťalku a učil akuťáky rychlým brejkům od hlavních dveří k samotce na druhém konci chodby, údery míče se rozléhaly jako rány z děla a McMurphy řval jako seržant: "Šlapejte, vy nemehla, šlapejte!"
Když spolu ty dva mluvili, tak vždycky jen strašně zdvořile. Roztomile se jí zeptal, jestli by si nemoh půjčit její plnicí pero, aby si napsal žádost o vycházku bez doprovodu, sepsal ji před jejíma očima na jejím stole, a pak jí žádost podal spolu s perem a s líbezným "Děkuju vám", sestra od něj žádost vzala a stejně zdvořile řekla, že ji "předloží zdravotnímu personálu" - což trvalo jen asi tři minuty - a když se vrátila, řekla, že upřímně lituje, ale vycházku prý nelze považovat za terapeuticky vhodnou. Ještě jednou jí poděkoval, vyšel ze sesterny, zahvízdal na píšťalku, divže na několik kilometrů daleko nepopraskala okna, a zařval: "Cvičíme, nedochůdčata; čapněte mičudu a hejbejte kostrou."
Byl na oddělení už přes měsíc, dost dlouho, aby se moh na nástěnce na chodbě přihlásit ke skupinovému projednání žádosti o vycházku s doprovodem. Přišel s jejím perem k nástěnce a do kolonky V DOPROVODU KOHO napsal: "Jedné mojí staré známé, portlandské štětky Candy Starrové." - a když dělal tečku, zmýcil na ní pero. Několik dní nato se jeho žádost projednávala na sezení, bylo to zrovna v ten den, kdy údržbáři zasadili před stůl Velké sestry znovu skleněnou tabuli, a když jeho žádost zamítnuli, poněvadž prý jim tahle slečna Starrová nepřipadá jako nejvhodnější doprovod pro pacientovu vycházku, pokrčil ramenama a povídal, že nejspíš proto, jak tahle holčička hází šamotkou, a potom vstal a šel rovnou k sesterně, rovnou k tomu oknu, co mělo ještě dole v rohu nálepku ze sklárny, a znova skrz něj prohnal pěst - a zatímco mu z prstů kapala krev, vysvětloval sestře, že si myslel, že lepenku vyndali a že je rám prázdný. "Kdy sem to zatracený sklo propašovali? Dyť tohle je vo držku!"
Sestra mu ruku na sesterně obvázala a Scanlon s Hardingem zatím vyhrabali lepenku ze smetí, zasadili ji zpátky do rámu a přilepili ji tam náplastí ze stejné špulky, z které sestra polepovala McMurphyho zápěstí a prsty. McMurphy seděl na sesličce, a když mu sestra ošetřovala rány, dělal strašný ksichty a mrkal jí přes hlavu na Scanlona a na Hardinga. Obličej měla klidný, dočista vygumovaný, jako kdyby byl smaltovaný, ale její napětí se už projevovalo jinak. Prudkost, s jakou škubala za náplast, jasně napovídala, že její někdejší trpělivost je tatam.
Potom jsme museli do tělocvičny na zápas našeho basketbalového mužstva - skládalo se z Hardinga, Billyho Bibbita, Scanlona, Fredricksona, Martiniho a McMurphyho, tedy když mu ruka přestala natolik krvácet, aby moh vůbec zasáhnout do hry - proti družstvu ošetřovatelů. Naši dva velký černý frajeři hráli za ošetřovatele. Byli to nejlepší hráči v poli, kmitali v červených trenkách vedle sebe po palubovce jako párek stínů a s mechanickou přesností stříleli koš za košem. Náš mančaft byl moc malý a moc pomalý, Martini pořád přihrával míče hráčům, které viděl jen on sám, a ošetřovatelé nás porazili rozdílem dvaceti bodů. Ale přesto došlo k něčemu, po čem mohla většina z nás odcházet s pocitem, že jsme jistého vítězství přece jen dosáhli: v jednom souboji o míč náš velký černý frajer, ten, co se jmenuje Washington, narazil na něčí loket a jeho mančaft ho musel držet, aby se nevrhnul na McMurphyho, který klidně dřepěl na mičudě a bylo mu šumafuk, že sebou černý frajer mlátí vzteky a z velkého nosu mu teče na prsa červená jak barva vychrstnutá na černou školní tabuli a že huláká na chlapy, co ho drželi: "Provokuje! Ten hajzl mé eště provokuje!"
McMurphy sepisoval další lístečky a rafičil je na latríně, aby tam na ně přišla sestra se svým zrcátkem. Psal o sobě do denní knihy dlouhé vymyšlené historky a podepisoval je "Anonym". Někdy spal ráno až do osmi hodin. Napomínala ho, ale jen vlažně, a on před ní stál a poslouchal, dokud neskončila, a pak celý efekt jejího proslovu shodil tím, že se zeptal na nějakou pitomost, třeba jestli nosí pětky, nebo šestky, nebo jestli vůbec nějaký kozí chlívky nosí.
Ostatní akuťáci si z něj začínali brát příklad. Harding flirtoval se všema sestřičkama ze zdravotní školy, Billy Bibbit přestal psát do denní knihy svá "pozorování", jak tomu říkal, a když před její stůl zasadili nové sklo, tentokrát s velkým X namalovaným vápnem, aby se zas McMurphy nemoh vymlouvat, že o něm nevěděl, vyrazil ho Scanlon nešťastnou náhodou dřív, "než vápno vůbec zaschnulo, naším basketbalovým míčem. Míč se přitom proříznul a Martini ho sebral z podlahy jako mrtvého ptáka a odnes ho do sesterny sestře, která vyjeveně zírala na novou záplavu skleněných střepin na svém stole, a zeptal se jí, jestli by nebyla tak laskavá a nějak to nespravila, náplastí nebo něčím, pěkně prosím. Aby míč byl zase v pořádku. Beze slova mu ho vytrhla z ruky a nacpala do koše na odpadky.
Když tedy basketbalové sezóně očividně odzvonilo, usoudil McMurphy, že by se to mohlo zkusit s rybařením. Napřed doktorovi vyložil, že má nějaké kamarády v Siuslawském zálivu ve Florence, kteří by, kdyby ovšem zdravotní tým souhlasil, vzali osm nebo devět pacientů s sebou na rybolov, a potom si znova zažádal o vycházku, ale na žádanku na chodbě tentokrát napsal, že by šel ven v doprovodu "dvou roztomilých starých tetiček z jedné malé díry za Oregon City". Na sezení mu pak vycházku na příští víkend povolili. Když si sestra zapsala jeho vycházku do diáře, sáhla do proutěné kabely u svých nohou, vytáhla odtud výstřižek z ranních novin a nahlas nám přečetla, že ačkoli rybářská sezóna u oregonského pobřeží překonává všechny rekordy, lososi se letos opozdili a moře je bouřlivé a nebezpečné. A že prý navrhuje, aby si to pacienti dobře rozvážili.
"Dobrej nápad," řek na to McMurphy. Zavřel oči a zhluboka do sebe procedil zubama dech. "To je vono! Slaná vůně rozbouřeného moře, třesk přídě proti vlnám - smělý boj s živly, kdy muži jsou muži a čluny člunama. Slečno Ratchedová, přemluvila jste mě. Hned večer zavolám svejm kámošům a zamluvím člun. Mám vás taky připsat na seznam?"
Místo aby mu odpověděla, odkráčela k nástěnce a připíchnula na ni svůj výstřižek.

   
Copyright © 2017 Knihovna Sokolov. All Rights Reserved.
Joomla! is Free Software released under the GNU General Public License.