csenderu

Příběh bojovníka III - Robert Šustr

Příběh bojovníka III.

Krev bitevního pole

 

Astoranie, tvrz Hvězdook, rok 590 od dob Nového království

Kostelní zvon odbíjel pátou hodinu odpolední a dešťové kapky zlehka bubnovaly na dlážděné nádvoří malé tvrze Hvězdook. Začalo pršet čím dál víc a s deštěm přicházeli i lidé. Přišli se podívat na popravu člověka, který se provinil velikým zločinem. Po jeho druzích již nyní byla veta. Ovšem na něj jeho trest stále čekal. Kráčel zubožený, zlomený na těle i na duchu. Byl oblečen v hadrech , které mu spolu s vlasy skrývali nespočet cejchů po jeho těle. Belhal se mezi lidmi, kteří měli plnou pusu urážek a házeli na trestance, co jim zrovna přišlo pod ruku.

 

Zlomeného vězně na jeho cestě doprovázela dvojice strážců oděná v lehké zbroji, držící kopí a na opasku nosící krátký tesák. Zločinec náhle lehce zrychlil, neboť v dálce už konečně spatřil konec své úmorné poutě. Cíl jeho cesty byl vysoký špalek postavený na popravčím místě na nádvoří.

 

Usvědčený vrah a zloděj stál před svým smutným osudem a hleděl s provinilou tváří na zuřící dav. V tom z davu spolu s dalšími strážemi vyšel tamější pán Bartoloměj Hvězdooký spolu se svým nejstarším synem
a dědicem Cäeilanem ,který byl ale dosud stále chlapcem.  Všichni došli až k trestanci  a Bartoloměj si trestance měřil vážným, kamenným pohledem, ovšem na rozdíl od něj,  Cäeilan hleděl do země, snad ze strachu z pohledu na ztělesnění toho strašlivého neštěstí .

Nastala tedy ta hodina. Hodina trestu.  Jeden ze stráží podal svému pánovi popravčí meč s širokou, rovnou čepelí. Déšť neustanul a začínal se pomalu měnit v přicházející bouři. Mezitím vládce zdejšího panství
a vykonavatel dnešního ortelu smrti v ruce pevně svíral popravčí meč a mocným, hlubokým hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří, pravil: ,, Zachare Podlesný , já Bartoloměj Hvězdooký pán a správce panství Hvězdook odsuzuji tě trestem nejvyšším za napadení mého syna Cäeilana Hvězdookého a za napadení
a vraždu jeho společnice Roxany Černohorské, dcery knížete Medarda Černohorského. Tvým trestem je SMRT. Máš nějaká poslední slova? ´´

,,Ano, pane, “  odpověděl dotazovaný a dodal: ,, Přijímám svůj trest a lituji  všech svých hříchů, kéž bohové a všichni, kterým jsem kdy ublížil, najdou v srdci jednoho dne pro mne  odpuštění“ po těchto slovech si kleknul a čekal na onen svět. Ještě se stihl třikrát hluboce nadechnout než popravčí meč ukončil jeho život.

 

Severní země, skály Hromnice, rok  596 od dob Nového království

Jen o chlup poutníci unikly pronásledovatelům v Hradalských horách. Nyní měli hory za sebou a nacházeli se ve skalách známých jako Hromnice. Cäeilan a dívka poklidně snídali v bezpečí skalní jeskyně v času silné bouře, která řádila venku. Od doby, co Cäeilan dívku našel, se už o ní leccos dozvěděl. Zjistil, že se jmenuje Helena Půvabná, je přibližně stejného věku jako on  a je princeznou z daleké říše na severu.

Byla zrovna s celou flotilou na moři, kterou tvořilo nejméně 20 lodí, na zpáteční cestě domů, když v tom na její palubě vypukla vzpoura a ona se souhrou náhod dostala až směrem ke  království Astoranie. Uprchla z lodi jen s hrstkou věrných a osud její útěk směřoval až do dalekých Hradalských hor.

 Zde její nejbližší zahynuli a ona byla opět lapena do rukou nepřítele. Vypadalo, že je s ní konec ovšem štěstí bylo s ní, protože se rázem objevil Cäeilan, který ji zachránil a ona společně s ním unikla zákeřným vzbouřencům. Nyní je tento hrdinný pár na cestě do pobřežní pevnosti, kde Cäeilan dokončí vojenský výcvik a předá Helenu svým nadřízeným, kteří už zajistí, aby se dostala zpátky k flotile.

Když nad tím tak Cäeilan přemýšlel vlastně se s Helenou nechtěl moc loučit. Byla to krásná, charismatická, okouzlující dívka s hnědou barvou vlasů a modrýma očima a výborně vyplňovala jeho minulou, dlouhotrvající samotu. Cäeilan si k ní, během jejich společné, desetidenní cesty, vybudoval jistý vztah . Sám nevěděl jestli se jedná o lásku. Jedno však věděl určitě. Bude mu chybět.

Cäeilanovo zdraví se zlepšilo.  Čas od času sice zakašlal, ale bylinky a čas udělali své a on se nyní cítil vcelku dobře. Hodně mu s jeho nemocí pomohla také Helena, která byla výbornou léčitelkou a naštěstí ona sama při svém útěku žádné zranění neutrpěla.

Bylo načase vrátit se na cestu. Uběhlo pár hodin, počasí se mezitím zklidnilo a Cäeilan s Helenou opatrně procházeli mezi skalami.  Svěží vzduch jim zpříjemňoval cestu, tu a tam spadlo pár dešťových kapek a bylo cítit, jak se po ránu celá příroda probouzí.

,,Jak je to ještě daleko?“  Zeptala se zvědavým tónem Helena.  Chlapec se na dívku otočil a téměř okamžitě odpověděl : ,,Ještě nás čeká asi třídenní cesta skrz skály a les a potom bychom tam měli konečně být“ . ,,To doufám“ odvětila Helena a lehce Cäeilanovi stiskla ruku .,,S tebou budu určitě v bezpečí viď?“ vyhrkla šeptem a hleděla svému zachránci do očí. ,,Určitě“ pravil hrdě chlapec a stisknutí opětoval. Teď měl přijít ten moment. ,,Ta chvíle polibku“, ale Helena se odvrátila a ruku pustila ,,Musíme dál !“ rozkázala přísně a opět pokračovala v monotónní chůzi. Cäeilan nevěděl, co si o tom má myslet. Vůbec ji nerozuměl. Nakonec se však rozhodl o tom nepřemýšlet a opět pokračoval v cestě.

Během dlouhé cesty skrz skály se dozvěděl mnoho dalších zajímavých věcí.  Helena mu pověděla   jak viděla několik ozbrojených vojsk  chodících  skrz království jako kdyby vypukla válka a   tón jejího hlasu dával najevo její obavy, že tomu tak opravdu je . Cäeilanovy tyto slova ještě víc prohlubovali strach, který cítil a utvrzovali ho v tom, že ti, kdo byli na  vrcholu Hralda nebyli obyčejní lapkové, ale část žoldáku z nepřátelského vojska . S kým se však mohla dát Astoranie do křížku. S Černoskalským knížectvím? Nebo se Severními zeměmi? A co moje rodina? Otázky lomcovali Cäeilanovy v hlavě a podkopávali jeho ostražitost a všímavost.

 Nyní však na ně nebyl čas a chlapec, aby si vyčistil hlavu, začal sám vyprávět o svých činech, o vojenském výcviku a o jeho šlechtické rodině z dalekého panství Hvězdook. O svém zvláštním snu, který byl vzpomínkou na onu popravu před mnoha lety se ale nezmínil. Nebyl si Helenou natolik jist, aby jí mohl vyprávět o své dávné jizvě z dětství.

 Místo toho s ní hovořil o všem ostatním. Během své rozpravy se dotkly také věcí ohledně víry. Cäeilan se například dozvěděl, že v dalekém severním království nevěří v bohy, ale v bohyni zvanou Anděla a jejich symbolem je zlatý náramek, který symbolizuje dva propletené hady. Přesně takový náramek Helena nosila a hrdě ho chlapci ukazovala.  On ji na oplátku pověděl něco o své víře a ukázal jí svůj řetízek s motivem pampelišky.

Za hranicí lesa se majestátně tyčila pobřežní pevnost jménem Vandal .  Asi pět kilometr za ní se nacházel Horikův val se kterým společně střežili východní stranu království .  K překvapení obou hrdinů kolem pevnosti vládla poměrně smutná a tichá atmosféra. Poutníci došli až k branám, kde už na ně čekala ozbrojená stráž.

,,Jméno, důvod návštěvy, “ rozkázal důrazně kapitán stráže a bystře se na cizince podíval. ,,Já jsem Cäeilan Hvězdooký, svobodník 1. Stupně, přicházím z tábora prince Vavřince, abych dokončil povinnou vojenskou cestu, “ odpověděl stručně Cäeilan a poukázal na dívku : ,, Toto je Helena Půvabná, princezna ze Severní říše, zachránil jsem jí od jejích vzbouřených mužů, byla tu se svojí flotilou, která ji nyní hledá. Přivedl jsem jí s sebou, aby velitel rozhodl, co s ní bude“. ,, Jak mám věřit tvým slovům, když si mi neukázal žádný důkaz, cizinče ?“ zahalekal rozhněvaně voják a podezřívavě si oba dva měřil pohledem.  Cäeilan ve zlomku vteřiny ukázal vojenské tetování na pravém předloktí a ještě ukázal znaménko na krku, aby přesvědčil stráže
o pravdivosti svého původu. ,,Nu dobrá, sere Hvězdooký, pojďte dál, ohlásím vás u velitele, dívku vezměte samozřejmě s sebou, “ řekl teď už klidným tónem strážný a pustil oba dva poutníky bránou dovnitř.

Vnitřek pevnosti tvořilo veliké nádvoří obklopené mohutnými, odolnými hradbami, které člověku dodávaly pocit bezpečí. Cäeilan s Helenou pomalu vcházeli dovnitř a byli překvapeni uspěchanou a nejistou atmosféru panující na nádvoří. Všude bylo vidět pospíchající obyvatele pevnosti, kteří se snažili, co nejrychleji si splnit svoje povinnosti. Cäeilan ve vzduchu cítil nebezpečí. Obával se, že se k něčemu schyluje. ,,Možná k bitvě“ pomyslel si. Helena do chlapce strčila a popohnala ho vpřed. Ten ihned zareagoval a vydal se s dívkou skrz nádvoří přímo do věže hlavního velitele.  U generála již byli nahlášeni
a tak se přes stráže dostali bez problémů. Stoupali po schodech až do nejvyšší komnaty věže. Strážný jim otevřel dveře a oni vešli dovnitř.

Komnata byla útulným a vzorně uklizeným pokojem. V krbu sálal oheň a vůdce pevnosti se zamyšleně houpal na křesle. ,, To jsou k nám hosti,“ řekl suchým tónem a gestem poukázal na dvě křesla stojící před jeho pracovním stolem. Reakce dvou tuláků se dostavila okamžitě a oni se pohodlně usadili. ,,Cäeilan Hvězdooký s neznámou dívkou, to jsou věci, “ zamumlal Boleslav a pomrkával po dívce. ,,Přicházíte v nejistých časech, Cäeilane , jste za tím pouze druhým mužem, který se vrátil z vojenské cesty“ dodal velitel a svůj zrak přesunul k chlapci. ,,Opravdu?, co se děje, pane?“ řekl po krátké odmlce Cäeilan. ,,Zemi sužuje válka, svobodníku, Černoskalské knížectví se spojilo s medvědím lidem ze severu a začalo plenit Eáš, pevnost Soch je znovu dobyta nepřítelem a vojska putují skrz naší zemi, “ odpověděl vážně generál. Chlapcovo srdce ovládl strach a bezmoc mu zabránila cokoliv říct. Seděl a beznadějně hleděl na velitele. Helena smutně obrátila oči v sloup.

Boleslav nebyl reakcí návštěvníků překvapen a tak, aby přehlušil drsnou atmosféru  místnosti pokračoval v rozhovoru ,,O původu dívky jsem byl již obeznámen, váš strýc Bowen řečený Statečný Šedošeřmíř mi poslal před nedávnem zprávu. Štěstí je s vámi Heleno, nechal jsem již zažehnout majáky, což znamená, že vaše flotila tu brzy bude“. Helena kývla a velitele obdařila děkovným pohledem. Generál kývnutí opětoval a znovu začal mluvit: ,, Čeká nás bitva, Cäeilane . Nepřátelé jsou na cestě. Velký Dingo, náčelník medvědích válečníku do dvou dnů dorazí a my potřebujeme každého bojeschopného muže. Doufám, že s vaší pomocí můžu počítat“. ,,Samozřejmě, “ odpověděl sebevědomě chlapec a čekal na to, zda chce velitel ještě něco říct.

Boleslav chtěl opravdu ještě o něčem mluvit: ,,Mám pro vás ještě jednu zprávu a proto bych nyní poprosil, aby dívka odešla.  Vojáci ji zavedou do její komnaty“. ,, Ne, co můžu slyšet já, může slyšet i ona, “ prohlásil s protestem Cäeilan a podíval se přímo do očí velitele. ,,Nu,dobrá, “ povzdechl si Boleslav a dal se znovu do řeči: ,,Říká se mi to špatně, svobodníku, ale vaše panství bylo vypleněno a vypáleno Černoskalským vůdcem Igorem Tvrdohlavým, léno rodu Hvězdooků je dobyto a matka s bratrem jsou mrtví“.

,,Neé ,to němůže být pravda, “ pomyslel si  Cäeilan a do očí mu vhrkli slzy. Vzpomněl si najednou na všechny ty chvíle , co s nimi zažil, všechno to štěstí i tu vůli a naději ,že je uvidí, která mu při cestě zachránila život. Uvědomil si najednou, že se stal sirotkem a je úplně sám. ,,Jste si jistý? Kdy se to stalo?“ zeptal se znovu zoufalým tónem. Boleslav se podíval na Cäeilana a začal vyprávět: ,,Před třemi dny tu byla vaše matka. Byla těžce zraněná a napůl při smyslech. Jediné, co jsme z  ní dostali bylo pár slov. Stále opakovala dokola vaše jméno a jméno vašeho otce a bratra. Správce tvrze Hvězdook a váš strýc Rafael Opatrovník  , který byl s ní , nám řekl ,co se stalo. Je mi to líto. Kdybyste cokoliv potřeboval…“ ,,Cože Rafael je tady?“ skočil mu do řeči Cäeilan a dodal ,,Kde ? Chci ho vidět, prosím!!“. ,,Samozřejmě ho uvidíte, “ odpověděl generál a prstem ukázal na dveře: ,,Nyní si můžete jít odpočinout, prosím přijměte mojí hlubokou soustrast“. ,,Děkuji, “ zareagoval mladík a smutně s Helenou opustil komnatu.

Byl už večer, když Rafael Opatrovník klepal na komnatu nových návštěvníku hradu. Po třetím zaklepání se dveře otevřeli. Za nimi stál Cäeilan , který sotva, co uviděl Rafaela,  ho okamžitě obejmul . ,,Rafaeli, Rafaeli, “ zvolal ,,Pověz, co se stalo s mojí rodinou“.  Nově příchozí chvíli mlčky hleděl na chlapce jako na člověka, kterého nepoznával. ,,Stal se z tebe muž, “ pověděl důrazně a se slzami v očích objetí opětoval. Během následujících minut Rafael Cäeilanovi a Heleně, kterou mu chlapec představil, řekl o všem, co se stalo. Jeho řeč byla dlouhá a plná smutku.  S většími podrobnostmi  Rafael potvrdil to, co říkal generál Boleslav. Cäeilan byl opět v lázni beznaděje.  Znovu cítil tu samotu, slabost a bezmoc.

Rafael znal chlapce od nepaměti. Díky tomu dokázal dokonale vycítit a přečíst jeho emoce. Cäielan byl definitivně zlomený a propukl v pláč . Helena svého zachránce  mlčky objala a hlavou mu spočívala u prsou. Rafael nyní ve svém výrazu ztvrdnul a zadusil slzy. Vážně se podíval na Cäeilana a gestem ruky mu naznačil, že s ním chce být chvíli o samotě. Helena to gesto spatřila a klidně opustila místnost se slovy: ,,Jsem unavená, půjdu si lehnout. Dobrou noc ‘‘. Dvojice mužů pozdrav oplatila a Rafael vybídl Cäeilana ať si stoupne.

 ,,Chlapče , válka je strašná, ale beznaděj je ještě horší, “ začal Rafael a pokračoval:  ,,Ztráta, porážka, smrt. To nás možná čeká, ale může nás potkat i vítězství a znovudobytí míru. Během mé nepřítomnosti se z tebe stal muž a vhodný dědic Hvězdooku. Nepochybuji, že na svojí cestě si toho musel zakusit hodně. Možná, že jsi byl i blízko smrti, ale to je všechno minulost. Vím, že tyto zvládneš přijmout. Vím, že vstaneš
a budeš bojovat a přesně to teď i chci. Nenech se zlomit. Tvoje matka i bratr jsou nyní v rukou božích.  Nepřestávej. V nadcházející bitvě musíš bojovat stejně udatně jako tvůj otec. A abych ti dodal odvahy, tak ti nyní předávám meč tvého rodu Bílý plamen. Vždy jsme tě s otcem učili kromě cti také přístupu k životu, pamatuješ? ‘‘
Dokončil otázkou Rafael. Cäeilan v záplavě slz ledovým hlasem pronesl slova, která kdysi slyšel od svého otce. Slova , která fungovala jako magie , která vám pomohla z jakéhokoliv problému.

,,Je na nás jak se v životě rozhodneme, v určitých situacích sice neovlivníme, co si pro nás život přichystal ,ale jsou věci které ovlivnit můžeme. Je na nás jak se postavíme ke svému životu a smrti. Je na nás zda se mu postavíme čelem a je na nás zda budeme oběť nebo cokoliv jiného. Zda vstaneme a bojovati budeme či lehneme a víckrát se nezvedneme ‘‘

,,Správně, “ pochválil Rafael  chlapce s úsměvem na tváři a podal mu meč ,,Náš lid tě potřebuje, přemýšlej o tom, až přijde tvoje volba, “ dodal ještě záhadným tónem  a poukázal na dveře vedoucí do pokoje Heleny. ,,Je mi jasné, co k ní cítíš …Znám tě až moc dobře …“ . Těmito dvěma větami Rafael završil večerní rozhovor a opustil komnatu.

Po Rafaelovo odchodu Cäeilan zůstal ještě chvíli stát a prohlížel si meč. Ten meč byl dědictvím jeho rodu. Byl vzpomínkou a odkazem jeho otce.  A teď to dědictví drží v rukou. Uvědomil si náhle jakou má v rukou moc a zároveň povinnost.

Cvrkot cvrčků dokresloval ničím nerušenou noční atmosféru, která vládla v hradu a jeho okolí. A právě v tuto chvíli si Cäeilan usmyslel, že je načase si jít konečně odpočinout. Zandal meč do pochvy a vydal se ke své ložnici. Z ničeho nic však změnil směr a šel přímo k místnosti, kde spala Helena. Kráčel touto cestou s velkým strachem v srdci a přemítal zda je  správné všeho nechat a konečně se vyznat ženě, kterou miluje. Nakonec ale sebral odvahu a zaklepal na dveře.  ,,Dále, “ ozvalo se za nimi a Cäeilan   jako odpověď dveře otevřel.

Místnost byla malá a útulná. I přes malou velikost se sem, ale vešla poměrně velká postel a vysoký noční stůl z krásně vypadajícího dřeva. V posteli ležela Helena.  Její modré oči se za svitu svíčky tajuplně leskly
a hleděli na Cäeilana. Chlapec stál ve dveřích a s úsměvem dívku pozdravil. ,,Tak co Rafael potřeboval ?“ řekla místo pozdravu Helena a prstem ruky ukázala na meč, který Cäeilan držel v rukou.

,,Dal mi meč mého otce, “ odpověděl Cäeilan a nabídl Heleně, aby se na meč podívala. Dívka jej vytáhla z pochvy a s obdivem si ho začala prohlížet. ,, Vypadá majestátně, “ pronesla po chvíli, pak se hluboce nadechla a smutným tónem dodala: ,,Tvé rodiny je mi líto, opravdu líto“. Odpovědí Cäeilana byl jen lehký úsměv a pronikavý pohled na Helenu. Dívka nešťastníka chytila za ruku a vzápětí ho znovu objala. Chlapci začalo nepopsatelnou rychlostí bušit srdce. Oplatil objetí a Helenu překvapivě políbil.

Po svém polibku měl trochu strach, co si o tom bude dívka myslet. Ta však jen  strnula . Cäeilan vycítil , že její city jsou stejné. ,,Miluji tě“ pronesl chlapec a po krátkém políbení následovalo  teď už zuřivé líbání .
V řadě polibků Helena i Cäeilan cítili všechno. Bolest, smutek, strach ,ale i náhlé pocítění štěstí a lásky. Uběhl krátký čas a líbání se proměnilo v milování. V projev lásky  na který ani jeden z nich už nikdy nezapomněl.

,,Seřadit a stůjte v pozoru, bažanti!“ rozkázal jeden z velitelů na nádvoří.  Téměř třicet tisíc  vojáku se seřadilo do rovných bezchybných řad. Mezi nimi byl i Cäeilan, který byl oděn v lehké polotěžké zbroji
a  u pasu měl meč svého otce. Mezi bojovníky byl výraznějším článkem, protože kromě zbroje měl varkoč svého rodu a navíc byl vyzbrojen o dost lepšími zbraněmi než většina z pěchoty. Mezi jeho zbraně patřil již zmíněný  jeden a půl ruční meč rodu Hvězdooků ,  tesák z kvalitní oceli a krátký nůž .

,,Pánové, muži, vojáci, jsme  tu ,abychom  společně obstáli proti nadcházejícímu útoku nepřátel, “  začal svojí řeč generál Boleslav, stojící mezi svými dvěma  zastupujícími veliteli před řadami  vojáků. ,, Jak jistě víte Astoranie musí čelit dvěma nepřátelům. Černoskalskému knížectví útočícímu na naší zemi z jihu
a medvědímu lidu, který postupuje ze severu a se kterým se dnes střetneme. Jsme prozatím jediná armáda, která stojí mezí nepřítelem a královstvím. Budeme pevnost a Horikův val bránit ze všech sil. Závisí na nás osudy nevinných lidí.. Podle našich zpráv nepřátel přijde okolo šedesáti tisíc. Náš úkol je jednoduchý. Musíme se s nimi utkat a vydržet, co nejdéle dokud nepřijde Lord Ungrad z jižní časti valu s asi dvaceti tisícovým vojskem, aby nám pomohl. Upřímně můžeme očekávat i pomoc od Bowena Šedošeřmíře ze severních zemí, který by měl, co nejdříve dorazit pro princeznu Helenu.  Nemáme však jistotu, že nám pomůže. S vaší odvahou a odhodlaností si jsem jist, že nepřátele určitě porazíme. Vycvičili jsme vás, jak nejlépe jsme uměli, nemějte tedy strach a bojujte do posledního dechu. Myslíme si, že to vypukne k večeru. Buďte tedy vždy připraveni a čekejte na rozkazy. Prozatím ROZCHOD!!!

Celá řeč byla vojákům podána zcela bez emocí. Zkrátka Boleslav ji řekl chladně, stručně s nepochybnou vírou ve své muže. Generálova řeč skončila a Cäeilan šel strávit, co nejvíce času s Helenou, protože kdo-ví kolik času mu s ní ještě zbývá.  Doufal však, že pokud se s ní bude muset rozloučit tak ať je to před útokem.  Věřil, že do té doby lodě jejího strýce určitě dorazí.

Slunce už zapadalo za obzor, kromě vzdálené ozvěny bubnů nepřítele vládlo v pevnosti a na bojišti  hrobové ticho. Všichni vojáci stáli v lesklých zbrojích připraveni bojovat a zemřít za svoji vlast. Hradby patřily lukostřelcům a bojiště  tvořila pěchota a jezdectvo. Medvědí lid byl proslulý houževnatými vysokými  sekerníky, kopiníky a střelci z kuší. Se zvuky bubnů se blížila i temnota.

Medvědí lid dorazil a nepřinesl sebou pouze bubny, ale i válečný oheň. Stateční obránci pevnosti už zdálky viděli siluety svých nepřátel, které pochodovali z kouře sílícího ohně. Pověsti nelhaly. Nepřátelé měli přes šest stop a jejich největší zbraň, nebyl obyčejný oheň, ale ,,medvědí modrý oheň“. Medvědí válečníci byli po celém těle pokryty na modro nabarvenými symboly svého klanu. Dohromady na pevnost Vandal útočily čtyři klany.

Horda hrozivých útočníků se seřadila a z plna hrdla zařvala. Řev byl tak hrůzostrašný, že mnoho vojáků pevnosti sebou leknutím cuklo. Řev byl jasné znamení. BOJ ZAČAL!!!

Na nebi nebyla vidět jediná hvězda. Temnota pohltila celou pevnost. Podle pověstí medvědí lid nebyla jenom banda ničemů ze severu, ale i šamanů a čarodějů. Všichni tedy věděli, že temnota doprovázela nepřátele pevnosti.

Boleslav hrdě seděl na koni v čele vojska Astoriánského království a jako odpověď na řev a bubny svých nepřátel rozkázal: ,,ROH A ZVON MUSÍ SE OZVAT JAKO NAŠE ODPOVĚĎ“. Jeho rozkaz byl okamžitě vykonán. Vojáci zarputile zvonily zvony a troubili na své rohy. ,,JE ČAS. JE ČAS BOJOVAT, JÍZDO, KUPŘEDU!!!!  Zvolal Boleslav svůj druhý rozkaz.

Po jeho zvolání se koně rozběhli neuvěřitelnou rychlostí. Cäeilan seděl na koni černém jako smrt. V ruce držel meč svého rodu a statečně jel vstříc bitvě po pravém boku svého velitele Boleslava. Medvědí lid běžel jezdcům naproti.

Chvíle před střetnutím dvou válečných stran netrvala dlouho. Boleslavovo jezdectvo rozprášilo přibíhající medvědí pěchotu. Terén byl pro obránce pevnosti výhodou.  Ze dvou kopců obklopující bojiště střílel královský speciální oddíl hraničářů. První vlna bitvy, tak vypadala jako vítězství pro astoriánské vojsko. Druhá vlna však nikoliv. Houževnatá medvědí horda  se  nenechala zahnat do kouta a připravila si pro pevností kavalerii překvapení. Pěchota byla rozprášena, ale hned za ní klečeli připravení kopiníci. Mnoho koní se leklo a chtělo zpět a ten zbytek se nabodnul přímo na kopí medvědího válečníka. Ti co přežili, neušli nemilosrdnému ohni nebo střelcům z kuší, kteří se z čista jasna objevili na kopcích mezi hraničáři. Bitva už tak nebyla pouze na bitevním poli.

Druhá vlna skutečně patřila nepříteli. Kavalerie byla rozdělena a téměř zničena. Mezi vojáky, kteří najeli na medvědí kopí patřil i sám vůdce pevnosti Boleslav. Kopí zabilo jeho koně a zasáhlo i jeho bok. Cäeilan měl štěstí, unikl kopí jen o vlásek, ale nepřátelský šíp mu zranil koně. V hrůzostrašně porážce kavalerie zahlédl svého statečného vůdce těžce raněného. Cäeilanův meč uťal hlavy dvěma medvědím kopiníkům a zachránil Boleslavův život. Dědic Hvězdooku věděl, že první vlna bitvy je prohraná, na nic nečekal, zvedl meč, zatroubil na roh a rozkázal ústup. Boleslav seděl za ním v sedle a těžce oddechoval. Jezdci, kteří přežili, viděli svého zraněného vůdce a jeli zpátky k pevnosti.

Hraničáři houževnatě bojovali dál, ovšem i oni uznali jako nejlepší krok ustoupit. Opět se ztratili ve stínech a čekali na další příležitost jak překvapit medvědí hordu.

Boleslav na Cäeilanově koni vyřkl pouze dvě slova ,,MÁŠ VELENÍ“ a pak vydechl naposled. Cäeilan cuknul překvapením ,,Já?‘‘ . Bylo ovšem příliš pozdě na odpověď , Cäeilan tušil, že Boleslavovi dny jsou sečteny. Zatlačil slzy a zarputile zatroubil na roh a svým hlasem zaburácel ,,Pěchota, lukostřelci, připravit, NEPŘÍTEL JE PŘED BRANAMI !!!! Jako odpověď zazněly na hradbách všechny rohy a lukostřelci napnuli tětivy svých luků. Lukostřelcům velel Cäeilanův strýc Rafael.

Medvědí zbytek vojska dorazil a krev válečníků opět smáčela bitevní pole. Šípy letěli ze všech stran. Cäeilan sesedl z koně . Věděl, že už mu není pomoci a tak ho i s Boleslavovým tělem nechal běžet
a s mečem v ruce se vydal přidat k pěchotě. Nejdřív však musel na hradby. Proběhl tak bojištěm a svým mečem ukončil život ještě třem medvědím útočníkům. Dostat se tam kam chtěl, však byl velmi obtížný úkol. Nepřátel přibývalo a přibývalo. Královské vojsko řídlo a nepřátelské bitevní stroje se dostávali k hradbám. Cäeilan zarputile bojoval pod hradbami a čekal na příležitost, jak se dostat zpět do pevnosti. ,,Teď už je to jen na posilách, lukostřelcích a štěstí, “ pomyslel si a vzápětí uviděl šanci jak se dostat tam, kam potřeboval.

Rychlostí blesku vylezl po nepřátelském žebříku na hradby pevnosti a žebřík okamžitě skopnul z cimbuří. Spěchal najít Rafaela. Štěstí při něm stálo, našel ho jako na zavolanou. V krátkosti mu sdělil, co se stalo
a rozkázal neustupovat, nevzdávat se a bránit pevnost do posledního dechu. Pevnost hrdě odolávala, ale její dobyvatelé byli stejně houževnatí jako její obránci. Situace vypadal spíše na porážku než vítězství Astoriánského království. Jedinou skutečnou nadějí už byly pouze slíbené posily.

 Obléhání trvalo ještě přibližně tři hodiny, než z dáli zazněl roh kavalerie lorda Ungarda.

,,Konečně, NADĚJE!!!!“  pomyslel si Cäeilan a zuřivě troubil na roh a povzbuzoval vojáky  ,,Nevzdávejte se, bojujte za své rodiny, za svojí zem !!!“.  Obránci pevnosti v tu chvíli získali nový náboj. Máchali zbraněmi, co jim ruce stačili. Cäeilan už viděl vítězství před očima. Ovšem pouze do doby než Ungard změnil pravidla hry. Místo na medvědí hordu útočili jeho vojáci na královské vojsko. ,,TO JE KONEC“ uvědomil si Cäeilan, ovšem odmítal to dát najevo a s kamenným obličejem zabíjel nepřítele za nepřítelem. Najednou viděl, že obráncům znovu chybí naděje a tak musel udělat jediné - dostat se na hlavní věž a znovu zažehnout uhasínající maják

Boj na hradbách se proměnil v jatka. Obrovští medvědí lidé svými sekerami poráželi, jak mlýnek na maso, astoriánské muže. Cäeilan se zadýchaný dostal na věž. Viděl zde nepřátelského válečníka, jak se snaží na pevnost umístit vlajku medvědí hordy. Mladík na nic nečekal a mečem probodl medvědího útočníka a jeho vlajku zlomil a shodil z věže. Na podstavec dal opět vlajku království a vrhnul se k rozdělání majákového ohně. Uhlíky vyhaslého ohně byly ještě horké a tak nebyl veliký problém znovu oheň rozhořet. Maják zaplál a tím pevnost rozzářil a dal jí znovu hořící NADĚJI.

Cäeilan se vracel zpět na hradby, když si uvědomil:  ,,Co Helena? Je v bezpečí?‘‘. Okamžitě se vydal do její přísně střežené komnaty. Tam našel její dva strážné- mrtvé. Jejich krev smáčela celou komnatu. Nově jmenovaný velitel tak vykopl dveře a řval ,,HELENO, HELENO !!!“ . Odpověď se nedostavila. Cäeilan vběhnul do komnaty s mečem v ruce, ovšem to nebyl nejrozumnější nápad. Z boku místnosti na něj skočil neznámý útočník. Vylekaný mladík uklouzl na rozlité krvi a praštil se o zeď. V rychlosti nestihl rozeznat, kdo je jeho protivníkem. Jediné, co mohl, bylo jednat intuitivně.

Teď totiž na řadu přišel boj na blízko. Při uklouznutí na podlaze meč upustil. Vzápětí potom vytáhl svůj nůž a pokusil se soupeře bodnout. Nepřítel však bodnutí zblokoval a úderem na bradu oplatit odražený útok. Nečekaný úder Cäeilanem otřásl natolik, že ztratil rovnováhu a spadnul na zem. To ovšem neznamenalo konec boje. Cäeilan měl duši bojovníka. Sotva, co upadnul, otočil se a bodl svého nepřítele přímo do prstů u nohy. Cizí útočník se skácel okamžitě na zem, kde už nad ním Cäeilan získal převahu a rozhodující ranou ho zabil. Vstal a ochromený dále hledal Helenu. Znovu uklouzl na podlaze a spadl do opodál stojící vany. Mokrý se znovu zvedl a všiml si ležícího mrtvého těla ženy, které předtím přehlédl. Rázem do místnosti vtrhli další dva útočníci a  vrhli po Cäeilanovi kopí. Cäeilan si v mžiku vzpomněl, že tohle už musel zažít, tuhle situaci a instinktivně uskočil. Kopí ho nezasáhlo a houževnatý obránce pevnosti získal zhruba tři vteřiny na protiútok. Nůž hodil po jednom z nepřátel. Trefil se přímo do srdce. Po druhém soupeři Cäeilan skočil a povalil ho na zem, kde ho zdolal svými tvrdými údery pěstí. Po krátkém boji s nepopsatelným strachem otočil mrtvé tělo ženy . Byla to služebná jeho milované. Po tomto zjištění hledal Helenu dál. Nenašel ji a tak mu zbývalo jediné - popadnout svůj meč a vrátit se zpět do boje.

Na hradbách se vršily mrtvá těla obránců a Cäeilan slyšel řev medvědí hordy. Vypadalo to, že je skutečně vše ztraceno. Ovšem pouze do chvíle než zahlédl bitevní stroje cizího loďstva. ,,Bowen,“ pomyslel si v mžiku Cäeilan a znovu a znovu troubil na roh a povzbuzoval hrstku statečných, která stále vzdorovala uchvatiteli pevnosti. Vrhli se na něj dva nepřátelé. Jednoho z nich rychlým sekem vyřadil z boje a toho druhé hlavicí svého meče udeřil do brady, čímž ho dostal na zem, kde už od smrti dělila jen chvíle rozhodujícího bodnutí Cäeilanovi zbraně. Mladík neváhal, zařval a dokončil, co začal.

Náhle mladý bojovník v dáli viděl poklesnout v kolenech svého strýce Rafaela. Okamžitě se mu vydal na pomoc. Tlačil se mezi nepřáteli a žádnému z nich neunikla čepel Bílého plamene  a její hněv. Cäeilan už byl téměř u svého strýce, když se stala událost se kterou nepočítal. Jeho hruď jen o centimetr unikla letícímu šípu z kuše, což bylo to poslední, co Cäeilan viděl, než se zřítil z hradeb přímo do vody.

Voda byla ledová, ale Cäeilana osvěžila. Vyplaval nad hladinu a slyšel svého strýce, jak na něj z hradeb volá. Bylo však pozdě. Cäeilanovo jméno bylo to poslední, co Rafael řekl, než padnul jako hrdý obránce pevnosti Vandal. To však pro Rafaelova synovce nebyla jediná smutná událost, protože vzápětí  na věži, kde ještě před chvílí plál maják ustrašeně vlála bílá vlajka. ,,DEFINITIVNÍ KONEC, BITVA JE ZTRACENÁ“ uvědomil si Cäeilan. Na smutek  však nebyl čas. ,,Teď byl čas na to přežít a příště to tý medvědí havěti
a tomu zrádci vrátit“
pomyslel si s odvahou. Meč ani přes pád z  hradeb nepustil z ruky a plaval k jedné z Bowenových lodí.

Zde ho vytáhli dva urostlí a svalnatí muži na palubu. Tam na něj čekala Helena, která se zřejmě dostala z největšího nebezpečí bitvy. Po jejím boku stál první důstojník lodi Alastor, který si Cäeilana změřil vážným pohledem. ,,Je čas jít chlapče, pevnost je ztracená, “ řekl důstojník hlubokým a cynickým hlasem. ,,Takhle to nesmí dopadnout, “ zařval Cäeilan na Alastora  a dodal: ,,Musíme ihned do Horikova valu, tam máme jedinou šanci je odrazit“. ,,Nebudu nadále riskovat životy svých mužů za cizí království, “ oznámil důstojník suše. ,,Pro tentokrát, prosím, potřebujeme vás !!!!“ odpověděl Cäeilan.

,,NE!!‘‘ trval si na svém Alastor : ,,Dost bylo krve mých válečníků“.  Cäeilan opět cítil beznaděj, ale jeho nezkrotná touha a vůle se nevzdávaly. ,, Kdo vám pomohl při skřetích válkách? Kdo vám pomohl proti pirátům?“ zařval na důstojníka lodi. ,,Jak si troufáš, chlapče, teď si na mojí palubě, můžu tě kdykoliv předhodit rozbouřenému moři!!‘‘ nenechal si to líbit důstojník lodi a chytl Cäeilana za jeho mokrou koženou zbroj ,,Nepokoušej mě !“  dodal zahořklým tónem.

,, Ty tu snad velíš?‘‘ ozvalo se za důstojníkovými zády. Slova patřila skutečnému vůdci flotily válečníků ze severních zemí. Tímto velitelem nebyl nikdo jiný než legendární bojovník Bowen Šedošermíř. ,,Náš národ má svou čest, stejně tak i já, za slova, která si pronesl  bych tě nejradši z lodi vyhodil já sám, Alastore“ pokračoval Bowen:  ,, BUDEME BOJOVAT!!!! Nastavte kurz na Horikův val“.

 

Severní země, Horikův val, rok 596 od dob Nového království

Horikův val bylo opevnění, které střežilo Astoriánského  království. Ještě tu noc po bitvě o pevnost Vandal dorazil Cäeilan s Bowenovými válečníky. Na Horikův val měl zaútočit nepřítel nejspíše druhého dne podvečer.

Kromě Cäeilana s Bowenem na pomoc dorazila i hrstka válečníků, která vyvázla z předešlé bitvy. Mnoho jich bylo zraněných a nebo na pokraji sil. Našli se však mezi nimi i bojeschopní mužů, kteří byli odhodlaní znovu bojovat za svou zem. Horikův val se nacházel ve vnitrozemí, tudíž nebylo možné použít Bowenovy lodě. Část jich tedy severský vůdce nechal zakotvit na břehu moře a s těmi nejmenšími plul po řece Šarlotě, pojmenované podle astoriánské princezny, až k lesu, který ležel před Horikovým valem. Zde seznámili místní velitele se současným nebezpečím a přípravy na obranu království započaly.

Cäeilan si dopřál jen krátký odpočinek, než se začal připravovat na nadcházející bitvu. Nabrousil si otcův meč, připravil si dýku a tesák a pro tentokrát si z místní zbrojnice vypůjčil i luk. Jako šlechtic získal velení nad oddílem lukostřelců, kteří měli za úkol bránit pravé křídlo Horikova opevnění. Cäeilan ještě naposledy políbil Helenu a jejich poslední rozhovor před bitvou ukončil slovy: ,,Ať to dopadne jakkoliv, miluji tě
a udělám všechno proto, abych se ti vrátil živ a zdráv“.

Už se stmívalo a všichni byli připraveni. Atmosféra předchozí bitvy se opakovala. Opět bylo nejprve slyšet řev nepřátel. Odpovědí obránců bylo znovu troubení rohů. Pěchotu a kopiníky Horikova valu tvořili Bowenovi muži. První se před valem ukázala asi desetitisícová kavalerie lorda Ungarda. Oči zrádce se pobaveně leskly ve tmě. Zvednul svůj meč, zadul na roh a útok započal. Válečníci ze severních zemí měli podobnou pověst jako medvědí lid. Byli houževnatí a skvělí v boji s kopím.

Nepřátelské jezdectvo dojelo k pěchotě, která mnoho jezdců kopím usmrtila. Koho neusmrtilo kopí zabil šíp lukostřelců, kteří stříleli z hradeb. Astoranie tak oplácela nepříteli stejnou mincí.. První vlna bitvy se  proměnila v masakr. Vypadalo to, že kavalerie padne, až do chvíle než se z obou stran lesa  s řevem vyřítili medvědí válečníci. Severní národ proti severnímu národu bojoval ve strašlivé bitvě.

Lukostřelci zdařile podporovali Bowenovu pěchotu. Brzy se z lesů přihnali i další posily Horikova valu. Těmito posilami byl zbytek přeživších Boleslavových mužů, včetně jezdectva. Na první pohled byl útok nepřátel odražen. To však bylo jen příliš bláhové přání. Sotva to vypadalo na vítězství strany obránců, tak se na kopci před Horikovo valem objevili bitevní stroje.

Mohutné katapulty s obrovským beranidlem blížícím se k bráně. Katapulty s sebou vedla poslední část vojska. Dva klany medvědí hordy. A zde na kopci  Cäeilan viděl poprvé hlavního náčelníka medvědí hordy Velkého Dinga, který zahájil střelbu katapultů. Náplň katapultů nebylo pouhé kamenní, ale modrý medvědí oheň, který nekompromisně ničil vše, co mu stálo v cestě. Cäeilan z plných sil zařval: ,,KRYJTE SE!!!“ . Brzy si totiž tento oheň našel cíl a zničil část opevnění Horikova valu.

O tom, že medvědí horda byla plná šamanů se vojáci přesvědčili hned po první střelbě katapultů. Oblohu znovu ovládla temnota a začala obrovská bouře, při které silně foukal vítr a blesky neměli bílou barvu, ale modrou. Vypadalo to, že tyto blesky se neobjevovaly na nebi náhodně, ale byli řízené a začali trefovat zdi opevnění

Cäeilan se jen krátce podíval na oblohu, než musel čelit útoku nepřátel, kteří už se pomalu dostávali na hradby. Mladý velitel skopával dobývací žebříky s cimbuří, pověsil si na záda svůj luk a šermoval zarputile s mečem svého otce. ,,DRUŽINO, MEČE!!!“Zařval Cäeilan a probodnul přibíhajícího nepřítele. Jeho oddíl poslechl a vyměnil luky za meče. Pravé křídlo nejprve Cäeilanova družina hájila bez problémů, ovšem pouze  do doby, než modrý oheň a záhadný blesk rozdělil hradby a zničil pravé křídlo valu. Cäeilan a jeho muži spadli na zem se zřítící se zdí a kusy kamenných částí opevnění zabily mnoho statečných vojáků .

Cäeilan spadl na ruku, náraz mu ji nejspíše zlomil. V šoku však mladý velitel žádnou bolest necítil. Dým z ohně mu na chvíli nedovolil pořádně vidět. Viděl jen siluety velkých postav řítících se na něj. Okamžitě popadl svůj meč. Věděl, že  jedním a půl ručním Bílým plamenem nebude jednou rukou šermovat příliš dobře. Zasunul ho tedy do pochvy a na zemi sebral jednoruční krátký meč jednoho z padlých bojovníků. Luk, který měl Cäeilan na zádech se zlomil a tak ho sundal z ramen a společně s toulcem zahodil pryč. Zrak se mu pomalu vracel a začal rozeznávat siluety svých nepřátel. Cäeilan prvního nepřítele rychlým sekem poslal na věčnost. 

Druhý útočník se po Cäeilanovi ohnal válečným kladivem . Cäeilan v mžiku uskočil a utíkal pryč. S takhle nebezpečným nepřítelem se nehodlal poměřovat. Měl štěstí a byl rychlejší než jeho soupeř, brzy se mu ztratil ve zmatené bitvě. Na cestě potkal dalšího nepřítele, který Cäeilana kopnutím poslal k zemi
a rozhodujícím sekem jej chtěl zabít. Mladík se však převalil na bok, zvednul se a nepřítele seknul do krku, čímž ho usmrtil.

Skrz rozbitou zeď se valili nepřátelé. Část opevnění byla průchozí nepříteli, strategická výhoda Horikova valu byla zničena. Oddíl pěchoty stojící za zdmi valu se včetně Cäeilana seřadil a s válečným pokřikem vyrazil proti útočníkům. Síly byli prozatím vyrovnané. Už záleželo jen na tom, kdo vydrží déle. Nepřátel přibývalo. Jeden z obránců silně zatroubil na roh a zbytek pěchoty bojující venku přiběhl na pomoc. Bitevní stroje však byly pro soupeře výhodou a bitva začala hrát pro jeho prospěch.

Nebyl  všem dnům konec. Za nepřátelskou armádou na kopci se totiž ze stínů ,jako na zavolanou , vynořili hraničáři. Nové posily byly zde a bitevní stroje brzo neměl kdo obsluhovat. Pomocná nepřátelská armáda se na kopci, pod tlakem hraničářů, rozprchla. Zrádce Ungard a medvědí horda tak zůstali bez podpory, což pro obránce znamenalo otočení hry. Bowenovi válečníci a muži Astoriánského království ještě usilovněji bojovali a drtili teď už utíkající nepřátelské vojsko.

Cäeilan spolu s poslední hrstkou svých mužů nepřátelskou hordu pronásledoval až do lesa před Horikovým valem. Zde se odehrála poslední část bitvy. Mezi stromy proti sobě vojáci zarputile bojovali. Cäeilan byl přitom těžce raněn. Nepřátelský šíp ho zasáhl do prsou ,,Smrt si pro mě přišla, “ pomyslel si a svému spolubojovníkovi vrazil do ruky meč svého rodu se slovy: ,,Dej ho Heleně, ať ho opatruje, jako můj odkaz
a odkaz mého rodu, Sbohem“
 . Po těchto slovech Cäeilan couvnul a zakopnul o kořen stromu. Se svým zraněním spadnul do opodál tekoucí řeky. Jeho přítel, který od něj dostal meč mu chtěl jít na pomoc, jenže cestu mu zatarasil nepřátelský voják. Potomka rodu Hvězdooků už řeka mezitím odnesla do neznáma.

Cäeilan se utápěl v široké studené řece s prudkým proudem, který ho rychle unášel vpřed. Jak tak ,,plaval“  tak ho rázem jakési ruce chytily a snažili se ho vytáhnout ven. Asi na třetí pokus ho silou vytáhli . Ruce patřili dvěma mužům. Muži byli urostlí, měli dlouhé vlasy a jejich tváře zdobili zrzavé plnovousy. Cäeilan se však o jejich vzhled nezajímal, měl teď jiný problém. Byla mu strašná zima a cítil, jak ho jeho tělo opouští. Zvolna se mu začínaly zavírat oči. Poslední věc, kterou viděl, byla bílá holubice odlétající z protější větve stromu…

Bitva byla vyhrána, medvědí horda zahnána daleko na sever od Astoriánského království a lord Ungard byl unesen Bowenovými muži  a později popraven v hlavním městě Vladivoj. Samotná válka skončila po dvou letech příměřím mezi všemi válečnými stranami.

Cäeilan a zbytek jeho rodiny byl pochován v kryptách pod tvrzí Hvězdook. Tělo jeho bratra se však do dnešních dnů nenašlo. Zmíněnému panství po válce vládl Cäeilanův  bratranec Jonáš Hvězdook.

Helena se se svým strýcem Bowenem Šedošermířem vrátila do své domoviny, kde za devět měsíců po bitvě
o Horikův val porodila syna. Dala mu jméno po otci a darovala mu meč rodu Hvězdooků. Později se z jejího syna stal obávaný severský bojovník a král. Známý jako Cäeilan Nezdolný….

 

 

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Václav Havel

 

Autor: Robert Šustr

Až múzu polkne den

Název: Až múzu polkne den

Autor: Jake Aarons

A teprve až múzu polkne den
A myšlenka ztratí se nad obzorem
Zmizí i ona a každý pocit ten
Který napovídá, že to vše byl jen senSen o lásce, kterou jsme měli
Láska ve snu, který jsme měli
Dostali jsme vše, co jsme chtěli
A srdce zlomená, nic víc jsme neměli

Neměli jsme dostatek času
Ač byly to stovky dní
Mám snad již předurčenou trasu?
Že vracím se pokaždé k ní?Vracím se pokaždé k ní
A ona se vrací ke mně
Jaký kruh čarovný
Nás polapil jemně

Jemně ne však bez bolesti
A občas stále na ni myslím
Už nechci se bát osamělosti
A tak múzu snad již opustímA snad ona opustí mě
Vždyť končí se noc
A já doufaje, že někdo vyslyší
Mé tiché volání o pomocA múzu už polkl den
Myšlenka se ztratila na obzorem
A já uvědomil si, že nebyl to jen sen
A jsi tím, kým jsem.

   
Copyright © 2018 Knihovna Sokolov. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.