csenderu

Příběh bojovníka II - Robert Šustr

Anotace Příběh bojovníka II.

Druhý díl fantasy série Příběh bojovníka. Dobrodružství hrdiny Cäeilana pokračuje. Je sám ,promrzlý uprostřed hor a jeho jedinou otázkou je ,,Dokáže přežít?“

 

 

 

 

Příběh bojovníka II.

 

Staré jizvy občas bolí

Astoranie , Hvězdooký les, rok 590 od dob Nového království

Sluneční paprsky poklidně osvěcovaly ničím nerušenou podzimní krajinu, kterou tvořila louka
a pestrobarevný strom, jehož listy zářily všemi barvami podzimu a tiše šepotaly ve větru. Na tlusté větvi starého dubu seděl mladý asi patnácti letý chlapec. Vedle něj, hlavou na jeho rameni, spočívala na pohled krásná, blonďatá dívka asi zhruba stejného věku. Oba dva si hleděli do očí a už celé hodiny si povídali.

Najednou oblohu zakryl velký černý mrak a dešťové kapky začaly zlehka dopadávat na suchou zem. Dívka s chlapcem se rozběhli po louce směrem k domovu. Věděli, že je čeká ještě krátká asi patnácti minutová cesta lesem, za nímž však už naleznou brány starobylého města.

Na lesní pěšině našemu páru zatarasila cestu asi tříčlenná skupinka jakýchsi podivných mužů. Všichni tři muži byli oblečeni v černém a až na jednoho muže s kloboukem měli na hlavách černé kápě. Chlapce a dívku ochromil strach, nemohli se hnout z místa. Nejvyšší ze skupiny, s kloboukem na hlavě, před ně předstoupil
a s vytaseným tesákem řekl ,,Jestli chcete přežít navalte prachy” Chlapec s přiškrceným hlasem zachroptěl ,, žádné nemáme”. Loupežníkova vrásčitá tvář se mračila a přísnýma očima si měřila chlapce. ,,Ty mi lžeš” zareagoval po chvíli muž v klobouku a s řevem dodal .,,Znám tě podle toho hnusnýho fleku na krku, tvůj tatík je vážená osoba, ty určitě musíš mít peníze”.

,,Zachare, Tadeáši!! , prohledejte je ” rozkázal muž s kloboukem a jeho přísné oči jako by chlapcovi ještě mlčky řekli ,,Zkus něco a bude to ještě horší”. On však měl tehdy více odvahy než rozumu, popadl tlustý klacek ležící opodál a zaujal bojové postavení. ,,A tak tady chce být někdo hrdina, Lubore” otočil se Zachar na muže s kloboukem a dal se se svými společníky do smíchu. Navzdory smíchu nepřátel se chlapcův obličej snažil být chladný. To však neplatilo o společnici našeho hrdiny , která okamžitě při výhrůžkách Lubora propukla v pláč. Muži se pomalu začali přibližovat k dívce a před chlapcem bylo těžké rozhodnutí. Nevěděl, co má dělat. Všechny jeho útroby byli v zajetí strachu ,ale rázem na okamžik tomuto pocitu utekl
a zuřivě s brekem zařval na oba dva muže   ,, Nechte ji být”. ,,Nebo co , ublížíš nám” řekl s nadsázkou Tadeáš a smál se bláznivému hrdinovi do obličeje . Ten však ztratil trpělivost a znovu zařval, tentokrát ale na dívku ,,Roxano, utíkej!!”.

Roxana smyslů zbavená a zcela poddána strachu instinktivně uposlechla a dala se do běhu. Mezitím bouřka šlapala na paty lesu a hrdina se s klackem v ruce bláhově vrhl na oba dva muže. Velkým rozmachem zasáhl Tadeáše do hlavy. Jemu to však nic neudělalo a chlapcův zápas se rázem proměnil v boj s ,,větrnými mlýny”. Všichni tři muži vytáhli tesáky a chlapec dlouhou chvíli cítil jen porážku, náhle se mu podlomila kolena a spolu se zlomeným klackem padl do bahna.

Zbyla v něm poslední kapka vůle přežít, ztěžka se postavil a opět se vrhl na svoje tři nepřátele, avšak úplně zbytečně . Skončil s krvácejícím ramenem, nejspíše zpřelámanými žebry a díky svým oteklým očím téměř nic neviděl. Ležel na mokré zemi a viděl mrtvé tělo jeho milované dívky, které bylo prostřeleno šípem.

V hloubi duše věděl, že je konec. Zmocnil se ho žal a bezmoc. Nepřátele zlomili jeho tělo i duši a on již očekával nejhorší.

Hrozivě se nad ním tyčil Lubor připraven zasadit osudovou a konečnou ránu. V tom, ale loupežníkova hlava v záblesku meče opustila jeho tělo. Naděje přišla. Přijel jezdec, který svým mečem zachránil osud pošetilého chlapce. Ovšem život jeho lásky zachránit nedokázal….

Astoranie , Hradalské hory , rok 596 od dob Nového království

Posledních pár minut Cäeilan cítil jedinou věc. Tou věcí byla nekonečná strašlivá zima, která v ledové vodě horského jezera mrazila ponořeného nešťastníka až na kost. Našeho hrdinu už nezajímalo, kde jsou jeho pronásledovatelé nebo co se vlastně stalo s vojenskou stanicí. Měl v sobě jedinou myšlenku, která tlumila všechny okolo malicherné problémy. Jeho jedinou myšlenkou a starostí teď bylo PŘEŽÍT !!

Snažil se dostat z ledové vody. S vypětím všech sil se mu to povedlo. Vyplaval a pomocí nože, který držel v ruce se vyškrábal na sněhovou plošinu. Na jeho mokré tělo padal sníh a ledový vítr mu obrušoval tvář. Cäeilan už neviděl své pronásledovatele a zimou se celý třásl. Přes všechen tlak však věděl

, co má dělat.

Okamžitě se dal do běhu, aby své tělo co nejrychleji zahřál. Tehdy měl veliké štěstí, protože po pár metrech narazil na velkou jeskyni. Kvapem se do ní vrhnul. Zdálo se, že tu někdo tábořil před ním. Bylo tu ohniště , halda dřeva a jedna dlouhá a vypelichaná kožešina. Na nic nečekal. Rozhlédnul se a po pravé ruce naleznul netopýří trus. Rázem si vzpomněl na svůj výcvik. Rozdrcený netopýří trus je výborným troudem pro rozdělání ohně. Podle jeho úsudku byl trus rozdrcený. Zřejmě vypadl jeho předchůdci z kapsy.

Rozklepaný si všiml ještě něčeho. Osoba ,která tu byla před ním zde nechala petrolejovou lampu a hromadu dřeva s pár větvičkami úhledně složila na kožešinu. Dřevo tím pádem nebylo příliš mokré . Samotná jeskyně nedržela příliš vlhkost a to byl pro promrzlého chlapce téměř zázrak. Na pokraji snesitelné zimy a bolesti začal rozdělávat oheň. Ze své menší postranní kapsy vyndal malé křesadlo, které se od vody snažil utřít
o kus kožešiny, která byla podložkou pro dřevo. Náš hrdina pracoval velice usilovně. V duchu děkoval vojenskému tréninku a opět jako už mnohokrát si uvědomoval účel své cesty, který byl jediný. NAJÍT, POSÍLIT A PŘEKONAT SÁM SEBE.

Z malých větviček udělal v ohništi menší pyramidu. Do pyramidy vložil netopýří trus a celé to polil zbytkem petroleje z lampy. Pak vzal škrtadlo a začal škrtat. Venku začalo čím dál víc sněžit a on o to víc škrtal. Asi po dvaceti minutách konečně zažehnul plamen. Oheň byl na světě. Teď ještě jak ho udržovat. Mladík pátral v myšlenkách a náhle si rozpomněl na slova poručíka Maxe ,,Pamatujte chlapy, když rozděláváte oheň myslete na základní trojúhelník ohně, jehož tři strany představují VZDUCH, TEPLO
a PALIVO. Jakmile jedna ze stran chybí, trojúhelník se zhroutí a oheň uhasne. Na to pamatujte, bažanti!!!“

Cäeilan si nikdy nemyslel, jak až dokážou být slova poručíka Maxe užitečná. Promrzlý a unavený chlapec nyní věděl jak oheň udržovat. Musel se však ještě předtím zbavit veškerého mokrého oblečení. Ztrhal jej ze sebe a nahý poskakoval, ,,klikoval“ a ,,dřepoval“ v jeskyni, aby se pořádně zahřál. Po lehkém rozhýbání shodil z kožešiny dřevo a zabalil se jí. Poté mokré oblečení dal vysušit nad oheň a vyřízený a zabalený v kožešině upadl na tvrdou zem jeskyně. V  jádru cítil, že jeho otužilost nestačila a jeho tělo teď trápí horečka. Jeho vůle však byla ještě dost houževnatá.

Ztrápený hoch se cítil jako na pokraji života. A podle všeho nebyl daleko od pravdy. Nacházel se teď ve vesmíru mezi životem a smrtí. Vůle se ho sice zpočátku držela jako klíště, ale rázem asi o něj ztratila zájem. Chlapec přemítal o životě. Přemýšlel, zda má cenu žít a truchlil po svých blízkých, kteří byli daleko odtud.

Za co vlastně bojuje. Ohlížel se vnitřně za svoje rameno. Cítil svoje chyby, jizvy. Slyšel z dálky hlasy všech těch, kdo ho milovali a které ztratil. Viděl před sebou Roxanu, která umřela jeho vinnou a znovu cítil jak ho jeho porážka tehdy velice zlomila. Strašně si to vyčítal. Byla to jizva, která nikdy nepřestala bolet. Jeho otec, který mu byl nejbližší byl také mrtvý. Co ho bohové chtějí naučit? Existují vůbec nějací bohové či bůh nebo bohyně? Chce vůbec žít? V hloubi duše se stejně za některé chyby tak nenáviděl. Co jeho bratr a jeho rodina, co by na to řekla? Co matka? Svojí smrtí by dal vznik další jizvě, která by v lidech, kteří ho milují, zůstala navěky.

Cäeilan náhle prociťoval každýokamžik, každý detail, každou vločku sněhu, která dopadala na zem. Vnímal sílu bouře, která řádila za hranicemi jeskyně. Najednou věděl, že nemá jinou možnost, buď navštíví svět mrtvých, nebo zůstane ve světě živých. Ovšem cítil, že tato volba již není na něm. Je na vyšší síle, které nerozuměl. Pod tíhou svého boje nakonec usnul. Nyní se mu zdál sen . ..

Ve vesmíru mezi životem a smrtí kráčel. Spíše šplhal po velikých schodech a kolem sebe slyšel bouchaní bubnů v rytmu tlukotu svého srdce. Postupoval výš a výš, nevzdával se. Kolem byla temnota a samotné schody byli mokré. Až teď si uvědomoval, že prší, byla vlastně strašlivá bouřka. Dešťové kapky mu padaly do očí a znesnadňovali mu cestu. Nakonec dosáhl cíle a stál na desce visící ve vzduchu . Tma se náhle změnila v jasnou oblohu . Zjistil, že deska na které stojí není obyčejná, je z čistého skla Za ní viděl záblesky celého svého života. Z čista jasna se pod ním objevily dvě cesty. Jedna byla tmavá, špinavá a vedla dolů. Druhá byla naopak krásná , udržovaná, byla z mramoru a vedla směrem nahoru. Na něm byla nejspíše volba, po které se dá. Instinktivně se rozhodl pro tu strastiplnější a drsnější. Začal vší silou bouchat do skleněné desky, která se roztříštila na tisíc kousků. Rázem se ocitl na cestě a hleděl do temnoty kam vedla…...

Cäeilan se probudil do sněžného a slunečného rána. V hloubi duše děkoval bohům, že to přežil . Hrozná horečka polevila , ale i tak se stále cítil velice slabý. Věděl však , že na odpočinek nemá dost času. Přes bolest kloubů, hlavy a krku vstal a oblékl se do teď již suchých šatů. Měl strašný hlad a žízeň. Bohužel byl zcela bez zásob. Neměl jinou možnost než znovu rozdělat vyhaslý oheň . Dát dohromady svoje věci , co mu zbyli , ujistit se, že v jeho okolí nejsou nepřátele a sehnat něco k jídlu a pití. Rozespalý chlapec přes sebe ještě přehodil kus kožešiny a porozhlédl se po velké a vcelku útulné jeskyni. Prošel se na její druhý konec a všiml si několika hub. Houby měly bílou nožičku a světle zelený klobouk s mnoha černými tečkami.

Podle vzhledu vyčetl, že se jedná o houbu zvanou Mirdiamur Bílý. Mlhavě si rozpomněl na vlastnosti této houby. ,,Normálně chladná jako led, v teple však zdravý lék“ tato poučka mu teď ovládla mysl. Dlouho na nic nečekal. Popadl nůž, který měl spolu s páskem položený u ohniště, rozdělal kvapem oheň a odřízl několik hub rostoucích v jeskyni. Jak se domníval při převaření by měla houba utlumit příznaky jeho nemoci. ,, V čem však houbu převaří ?“ neměl žádnou nádobu nebo hrnec.

Po chvíli přemýšlení si ale povšimnul mnoha cárů kůry ležících u dřeva.   Tyto mokré a nevýrazné cáry kůry pomohli našemu poutníkovi vymyslet plán na řešení tohoto problém. Cäeilan sebral kusy kůry , zlomil pár větviček a nožem uřízl část provazu, který vytáhl ze své boční kapsy. Asi půl hodinu se dělal s vcelku ambiciózním nápadem. Nakonec mu, ale jeho dílo vyšlo a on z mokrých cárů kůry, větviček a provázku vyrobil nádobu, která byla vhodná k převaření vody či uvaření jídla.

Teď musel získat vodu. Vyšel tedy ven a nasbíral hromadu sněhu. Na klacek zavěsil zhotovenou nádobu i se sněhem a začal převařovat. Čas plynul a voda se pomalu převařovala. Když byla voda hotová tak se nejprve dlouhým lokem napil a pak na zbytku kůry nakrájel dvě houby, jejichž klobouky posléze ponořil do již horké vody. Po převaření houby uchopil pár klobouků a vložil si je do úst. Pocit úlevy došel okamžitě. Marodící hrdina se rázem cítil lépe. Bolest už ho tolik netrápila a psychicky i fyzicky si připadal nadmíru posílený. ,,Teď ještě sehnat něco k snědku“ pomyslil si a začal přemýšlet jak tento problém vyřešit. Nakonec došel k závěru , že později zajde na ryby.

Teď si přece jenom musí odpočinout. Čas plynul a chlapec během dne hlavně odpočíval, modlil se společně se symbolem svého náboženství, což byl malý kovový list pampelišky visící na řetízku na jeho krku, a ve zbytku času se staral o oheň. Fyzicky se cítil sice lépe ,ale jeho mysl trápila fůra otázek na které byli buď neznáme anebo příliš bolestné odpovědi. Otázek bylo na zbláznění. Zněly mu v hlavě a ptali se na věci jako ,,Proč jsem přežil?“ Chci žít ? Dokážu tuto cestu vůbec? Co se stalo s mými pronásledovateli a co se vlastně děje? Má všechno hlubší význam? Mají význam ty vize, sny a věci co se dějí a děly se? Mají význam moje životní chyby a jizvy ? Co moje rodina? Co teď asi dělá? „. Tyto otázky mučili hlavu našeho hrdiny společně ještě s jedním velikým problémem a tím byla samota. ,,Samota, věc, která člověka nejvíce děsí a ničí, když jí je obklopen den co den. Samota, věc co znamená větší bolest a poloviční radost“. Ještě na tuto věc měl v hlavě místo. Najednou však všeho toho měl dost. Z jeho nitra rázem zařval jeho vnitřní hlas ,,Dost, já PŘEŽIJU!!“.

Tímto rozkazem se rázem celý žal rozplynul. Cäeilan se zvedl ze země a uvědomil si, že je čas konečně sehnat jídlo. Popadl nůž a začal na co nejmenší kousky drtit zbývající houby. Věděl, že sníst je nesmí a sám s nimi měl jiné úmysly. Rozhodl se, že je použije jako jed pro ryby. Tato houba totiž v normální podobě funguje jako rybí narkotikum. Po rozdrcení houby si ji nasypal do kapsy, přehodil přes sebe kožešinu, vzal nůž a vydal se k jezeru. Už se stmívalo, ale sněžit stále nepřestalo. Hoch mířil k jezeru. Konečně byl na místě a začal houbu házet do vody. Krátký čas uplynul a asi tři mrtví lososy, mrtví vyplavali nad hladinu. Náš trpělivý ,,rybář“ měl štěstí neboť lososy plavali kousek od břehu. Popadl je a spěchal zpátky do tepla jeskyně.

Byl už konečně v jeskyni. Přiložil do ohně a začal připravovat rybu. Nejprve ji vykuchal a pak zbavil šupin. Potom ji stačilo jen uvařit na ohni. Po usilovné práci se nakonec dostavil výsledek a on se konečně mohl s chutí najíst. Po jídle přes sebe jen přetáhl kožešinu a spokojeně usnul.

Následujícího rána rozespalý chlapec opět cítil příznaky své nemoci, ovšem ani to mu nepřekazilo plán vydat se znovu na cestu. Před úklidem tábora a uhašením ohně si ještě připravil pár hub na potlačení bolesti a pak si s sebou vzal kožešinu a vypravil se vstříc horám za hranici bezpečné jeskyně. Půl dne uplynulo a přežívající mladík během své cesty už překonal drsný terén a i jiné nástrahy hor. Celou cestu sněžilo a Cäeilan si začínal pomalu všímat zvláštních stop. Zvědavost nad ním zvítězila a on se po stopách vydal. Stopy ho zavedly až na vyvýšené skalisko odkud náhle slyšel jakýsi rachot. Porozhlédl se a viděl dva muže. Byli velicí a až moc podezřele se podobali jeho minulým ,,kamarádům“. Černovlasý mladík jako obvykle neznal hranice své zvědavosti a pomalu se plížil blíž k mužům. Oba dva muži stáli a začali z plných plic řvát na jakousi třetí osobu, která ležela mezi nimi. Kopali do ní a sníh ji zdupávali do obličeje. Chlapec věděl, že to nenechá jen tak a opět byl odhodlán svojí nerozvážností riskovat vlastní život.

Zlehka se vplížil za jednoho z mužů. Vytáhl nůž a vrazil mu jej do krku. Muž se okamžitě mrtvý svalil na zem. Mezitím druhý nepřítel na nic nečekal, vytáhl svoji malou, jednoruční sekeru a vrhl se na statečného narušitele. Ten se bez rozmyšlení vrhl proti němu a jedním velkým skokem ho svalil na zem. Agresivní a nelítostný hrdina ležel druhému útočníkovi na prsou a pěstmi ho bušil do obličeje. Cäeilan měl však velikou nevýhodu.

Byl hubenější a slabší než soupeř, který právě teď této odhalené pravdy využil. Vzepjal se a mladíka ze sebe setřásl. Osvoboditel však na nic nečekal a rukou vrhl sníh svému nepříteli do očí. Pak popadl sekeru a sekl svou oběť přímo do hlavy. Tento úder soupeře uspal spánkem mrtvých a houževnatý hoch se nyní šel podívat koho, že to vlastně zachránil. Vstal a otočil ležící osobu, která byla tváří k zemi. Oběť jeho nepřátel měla na obličeji šátek a svýma krásnýma modrýma očima hleděla na svého zachránce. Ten ji v mžiku sekundy sňal část šátku. K jeho velkému překvapení zjistil, že osvobodil velice krásnou ženu, kterou by měl co nejdřív dovést do bezpečí……..

„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že naše úkoly, jež před námi leží, nejsou nad naše síly a že žádná dřina a úsilí nejsou vetší, než můžeme snést. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše.“

Winston Churchill

Robert Šustr

Příběh bojovníka - Robert Šustr

Anotace Příběh bojovníka

První díl fantasy série Příběh bojovníka. Vydejte se společně s hrdinou Cäeilanem na strastiplnou cestu ,,muže“, při níž nevíte zda vás následujícího dne nečeká strašlivá bolest či dokonce smrt.

Příběh bojovníka

Jezero plné představ

Hustá mlha zahalovala sochu ležící na obrovském kameni. Socha znázorňovala dva muže. Jeden z nich byl vysoký a svalnatý . Druhý z mužů byl oproti svému bratrovi malý a baculatý , ale přes svoje rysy vypadal silně a vážně, zkrátka působil jako člověk s kterým si není radno zahrávat. Obě postavy mužů stáli
a s krátkými meči nad hlavou hleděli do dáli. Tato socha patřila dvěma bohům v nichž věřila v těchto krajích většina lidí. Menší a baculatější z bohů se jmenoval Nezmar a zosobňoval moudrost, sílu , vědění a důvtip . Jeho bratr Nestor zase ztělesňoval odvahu, lásku, vnitřní sílu, naději a přátelství .

Socha stála na obrovském kameni, jenž stál před obrovským, mlhou zahaleným jezerem. V mlze téměř nerozeznatelné kopce hraničily okraje jezera a zajištovaly tak bezvětří v celé oblasti této vodní plochy .
A právě k jezeru mířila v tomhle mlhavém ránu temná postava v plášti a s kapucí na hlavě .   Postupně se z temné postavy dalo vyčíst, že patří muži i když spíše staršímu mládenci kolem dvaceti let. Mládencova postava byla střední výšky a postupně se přibližovala až k soše před jezerem. Mladík byl unavený a táhl
s sebou velikou koženou brašnu s oblečením a jídlem. U pasu měl tesák s dlouhým ostřím a nůž s kostěnou rukojetí. Pod dlouhým černým pláštěm jeho tělo zdobila lehká kožená tunika, která již vypadala do značné míry opotřebovaně. Na nohou měl chlapec vysoké kožené, hnědé boty , jež se v ranní rose leskly jako stříbrné dešťové kapky. Mladší muž přišel k soše dvou bohů a sundal si kapuci. Řídké vousy zdobily chlapcovu tvář a krátké vlasy pokrývali temeno jeho hlavy. Poklekl a gestem ruky vyznal bohům svoje díky a své prosby. Po chvíli vstal , sundal plášť a položil ho složený vedle sochy. Pomalu se svlékal, přičemž si drbal na krku svoje mateřské znaménko ve tvaru dešťové kapky a znovu jako již snad tisíckrát přemýšlel proč právě u něj se vyskytl tenhle nehezký ,,znak“, který kromě něj má jen otec . Po nesmyslné úvaze se mladík odhodlal a nahý kráčel vstříc studené vodě jezera. Skočil do vody a začal plavat.

Tento mládenec se jmenoval Cäeilan a on byl na tomto posvátném místě z jediného důvodu . Aby si odpočinul od uplynulé cesty , při níž musel překonávat strastiplný les se všemi jeho šelmami a rostlinami. Značnou část cesty měl však ještě před sebou . Byl člověkem , který se účastní závěrečné vojenské zkoušky. Jeho cílem však není být voják , ale pouze vykonat, jak bylo zvykem, cestu ,,muže“, jež měla společně s vojenským výcvikem, který měl už za sebou, připravit Cäeilana na případnou válku, pokud by nastala. Bývalo zvykem , aby jeden z potomků rodiny byl účastníkem tohoto ročního vojenského výcviku, jenž končil poslední zkouškou , kterou právě plní. Jelikož jeho bratr je spíše člověkem znalostně silným než fyzicky silným přihlásil se do kurzu starší bratr Cäeilan , aby při dlouhém výcviku našel sám sebe a uměl se případně bránit proti potencionálním nepřátelům.

Nyní byl Cäeilan na posvátném místě zvaném Acharie a koupal se v jezeře o němž se tvrdilo ,že jsou to slzy štěstí samotného Nezmara a že kdo se v něm vykoupe bude se posléze cítit jako znovuzrozený.

Koupající se mládenec plaval napříč jezerem , když v tom začalo pršet. Stříbřité kapky začaly padat na lehce rozvířenou hladinu jezera a Cäeilan najednou vnímal kouzlo onoho místa. Zadržel dech a potopil se pod moudrou hladinu jezera. Z ničeho nic se chlapec začal topit , mokrá voda ho tlačila ke dnu a on vzápětí ztratil vědomí. Hlavou mu probíhaly zmatené představy. Zdálo se mu , že vyplaval nad hladinu. Byl však v jiné vodě než teď. Jeho oči hleděli na obrovskou kamennou hradbu, chránící hrdě se tyčící město, které se schovávalo za ní. Mrtvá těla válečníku padala z hradby a Cäeilan na vlastní oči viděl, jak se v celém jeho okolí odehrává strašlivá bitva. Obrovští muži s meči a palcáty válčili na hradbách a vylézali z bitevních, obléhacích strojů ležících na obrovských lodích . Chlapec byl rozrušený a zmatený. Všude kolem slyšel řvát své jméno a najednou z bortící se hradby zahlédl bílou vlajku ustrašeně vlající ve větru.

Cäeilan se opět ponořil pod vodu s nadějí ,že zase bude tam kde má být. Ovšem spletl se a místo skalního jezera plaval v kamenné vaně. Vana byla ve velkém , rostlinami zaplněném pokoji a všude v něm zavládala zvláštní atmosféra. Šokovaný Cäeilan náhle slyšel kohosi šeptat jeho jméno. Rozhlédl se a zjistil ,že v pokoji je sám. Zmatený chtěl vylézt z vody, když v tom si všiml přímo před vanou ležícího, ženského těla. Na první pohled bylo patrné ,že je žena mrtvá. Než se k ní však Cäeilan stihl přiblížit vběhli do pokoje dva muži, zřejmě vojáci. Byli vysocí , oblečeni v polotěžkém brnění a v rukách drželi oba dva kopí . Než se náš překvapený hrdina stačil nadechnout jeden z vojáků vrhl kopím a to Cäeilana zasáhlo přímo do kolene. Krvácející Cäeilan spadl v rychlosti zpátky pod vodu. Šokovaný se znovu pokusil dostat nad hladinu. Vzápětí zjistil ,že už není ve vaně a jeho koleno netrápí ostré kopí. Utápěl se teď v široké studené řece s prudkým proudem, který ho rychle unášel vpřed. Jak tak ,,plaval“ tak ho rázem jakési ruce chytily
a snažili se ho vytáhnout ven. Asi na třetí pokus ho silou vytáhli ven. Ruce patřili dvěma mužům. Muži byli urostlí, měli dlouhé vlasy a jejich tváře zdobili zrzavé plnovousy. Cäeilan se však o jejich vzhled nezajímal , měl teď jiný problém. Byla mu strašná zima a cítil , jak ho jeho tělo opouští. Zvolna se mu začínaly zavírat oči. Poslední věc , kterou viděl byla bílá holubice odlétající z protější větve stromu.

Totálně rozrušený a zmatený Cäeilan se probudil pod hladinou jezera poutního místa Acharie a co nejrychleji vyplaval nad hladinu. Vůbec na nic si nepamatoval a jediné co mu utkvělo v hlavě byla bílá holubice odlétající pryč z jeho dohledu. Co nejdříve si chtěl srovnat myšlenky v hlavě a tak rychlým tempem doplaval na okraj jezera a vydrápal se ven. Unavený sebou plácl na zem a povšimnul si , že už je večer. Svit zářivých hvězd dopadal na noční hladinu jezera a utahaný chlapec zíral na nebe a v duchu přemítal jak je možné ,že si nepamatuje nic od doby kdy vstoupil do jezera a ,že během jeho amnézie uplynul celý den. Asi po dvaceti minutách usilovného přemýšlení nakonec Cäeilan jen mávnul rukou a otráveně pronesl ,, Asi nějaká magie “ a usnul nahý a mokrý na břehu jezera pod hvězdami aniž by se oblékl či si připravil jakýkoliv nocleh.

Druhý den ráno měl Cäeilan vcelku tvrdé probuzení. Byla mu zima a prudký déšť ho téměř okamžitě donutil vstát a obléci se . Zdálo se ,že se přes noc nic zvláštního nestalo a z Cäeilana postupně začala padat obava z výskytu případného nepřítele či dravé zvěře. V devět ráno už oheň pomalu dohasínal a náš mladý poutník byl najedený, odpočatý a připravený na další strastiplné putování.

 Cäeilan pomalu kráčel do strmého kopce a v duchu si říkal , že by bylo dobré si po ránu zaběhat. Spontánně tedy zahodil svou cestovní hůl a dal se se svou těžkou brašnou do běhu vstříc strmému kopci.

Běžel a připadal si volný jako pták . Na okamžik mu hlavu opustili úvahy nad včerejším večerem či nad steskem po jeho dalekém domově. Asi po třech minutách vyběhl strmý kopec a zastavil se. Zlehka se vydýchal a pokračoval v běhu. Pomalu klusal skrze veliký listnatý les a pozvolna si začínal uvědomovat , že běží špatným směrem. Zastavil se a v duchu si pomyslel ,že kdyby běžel dál tímto směrem dostal by se až k veliké pevnosti ve skalách zvané ,,Pevnost soch“ a tam nemíří. Cäeilan proto otevřel svojí objemnou brašnu a vyhrabal z ní velikou mapu, srolovanou a uschovanou v kožené tubě. Otevřel kožené pouzdro
a rozbalil si mapu na velkém kameni ležícím opodál. Na mapě bylo inkoustovou tečkou označené místo , kam měl Cäeilan v nejbližší době dojít. Pečlivě si proto prohlédl mapu a po její důkladné analýze zjistil, že ho čeká asi ještě dvou denní cesta skrze horský les a pak jednodenní výstup na horu Hradla kde je konečně jeho dosavadní cíl. V brašně byly všechny potřebné věci k nadcházející cestě a tak Cäeilan uklidil mapu , hodil si brašnu přes rameno a s chutí pokračoval ve své výpravě.

Cíl cesty našeho poutníka byla velká horská chata, fungující jako útočiště jedné z čety vojáků země Astoranie, kteří měli za úkol chránit tamější , králem přidělený sektor. Každá četa měla svého vrchního velitele , který měl plnou zodpovědnost za ochranu celého daného sektoru. Vrchní velitel spadal pouze pod krále, vrchní vojenské náčelníky a správce tamějšího sektoru. Sektor, jimž právě procházel Cäeilan se jmenoval Vilhelm. Svoje jméno dostal po legendárním urozeném hrdinovi Vilhemovi Hradalském, jenž svojí výbornou vojenskou strategií dokázal ubránit celé své panství Hradalských hor před kočovnými nájezdníky ze Severních zemí. Sám Vilhelm se stal brzy za své činy legendou a byl přezdíván jako ,,Sněhový palcát“. Jeho jméno je známé po celém kontinentě Eáš a všichni nepřátelé Astoranie se ho až do dnešních dnů bojí. A právě tam, na horu Hralda , kde Vilhelm dosáhl svého vítězství míří náš hrdina Cäeilan, aby doplnil zásoby, podstoupil zdravotní kontrolu , napsal dopis rodičům a mohl pokračovat ve své trnité cestě ,,muže“.

Tři dny uplynuli a Cäeilan konečně po komplikovaném výstupu dosáhl vrcholu Hradalské hory. Měl hlad
a byl velice unavený , ale věděl , že už ho jen pár kroků dělí od teplé postele a skvělého jídla. Počasí bylo na vrcholu hory velice chladné a foukal prudký, ledový vítr , který spolu se sněhem bičoval Cäeilana do očí. Konečně unavený poutník spatřil před sebou cíl své cesty. Na nic nečekal a šel ke vchodu. Zabouchal na dveře a čekal na odezvu. Nic se nedělo a tak zabouchal ještě dvakrát. Ovšem opět bez odezvy. Rozzuřený tak zatahal za kliku. Zjistil , že je otevřeno, podivil se , protože vojenské stanice bývají vždycky zamčené
a vždycky za dveřmi sedí vojín , který by měl celou stanici hlídat. Cäeilan byl ale zvědavý a tak otevřel dveře a koukl dovnitř.

Vnitřek chaty byl zahalen tmou a tichem a ani zpovzdálí nebyl slyšet nějaký hluk či dokonce vůbec nějaký zvuk . Zmatený Cäeilan stál ve dveřích a strach pomalu začal nahlodávat jeho mysl. Pomalu a potichu vešel dovnitř s předtuchou velikého nebezpečí. Věta ,,Co se asi mohlo stát“ mu burácela v hlavě a prohlubovala jeho strach. Atmosféra celé velké místnosti chaty byla tajuplná a nezvyklá a nikde nebylo vidět ba dokonce slyšet ani živáčka. Tichou a tajuplnou atmosféru tohoto obydlí rázem přehlušil hlasitý zvuk dupajících nohou nějaké neznámé osoby. Cäeilan ze svého tréninku věděl ,že by měl jednat rychle a tak se v mžiku schoval pod veliký stůl stojící vedle dveří. Dupot nohou byl čím dál blíž a mladík svoje srdce cítil až v krku. Rázem dupot přestal a z postranního schodiště na konci chodby zářivá louč projasnila černo černou tmu.

Louči držela vysoká postava svalnatého muže, jež měla na sobě plechovou zbroj a na ní velikou kožešinu. Muž loučí posvítil po místnosti a podivil se otevřeným dveřím. Mrzutě cosi zabručel, čemu Cäeilan stěží rozuměl, a s dupotem došel ke dveřím. Dveře bouchnutím zavřel a bez toho aniž by si všiml nezvaného hosta došel zpátky ke schodišti a s dupotem mířil znovu po schodech na horu. Nebezpečná atmosféra vládla v celé místnosti a Cäeilan teď už do značné míry nahlodaný strachem přemýšlel, co má dělat a zda člověk, kterého spatřil je Astoriánským vojákem či nějakým neznámým vetřelcem z cizích zemí. Ustrašený mladík chvíli přemýšlel a v duchu se modlil k bohovi Nestorovi , aby mu dodal odvahy.

Dlouhou chvíli se Cäeilan schovával za stolem, než se nakonec rozhodl porozhlédnout se po chatě a zjistit co se děje. V duchu se uklidňoval větou ,, Vždyť třeba jsou to naši vojáci a není se čeho bát“. Došel pomalu a potichu ke schodům . Ovšem než stačil cokoliv udělat z ničeho nic tmu opět narušilo světlo pochodně mířící ze schodů. Cäeilan se chtěl okamžitě schovat , ale bylo už pozdě. Rázem ho žhavé uhlíky pochodně zasáhly přímo do očí. Oči Cäeilana nesmírně pálili a div neomdlel nad utrpením , které prožíval. Ovšem nenechal se zlomit bolestí a i když spadl na zem a oči ho nesmírně pálili , tak i přesto vstal, oči otevřel a rázem byla pryč představa, že přišel o zrak.

I přesto však pořádně neviděl a tma mu rozhodně v orientaci nepomohla. S vrávoráním se dostal ke dveřím ,ohlédl se a zjistil , že louči drží ten samý muž ,co to tu byl prvně zkontrolovat. Muž se nyní tvářil překvapeně a naštvaně, ale s podivem bylo ,že i přes svůj vztek se nedal do běhu. Nechal Cäeilana běžet
a s kamenným obličejem ho sledoval. Chlapec mezitím vyběhl ze dveří a měl v úmyslu co nejrychleji zmizet. Jeho plán ale překazili čtyři muži stojící kolem něj v kruhu a mířící na něj kušemi. Všichni muži byli urostlí a svalnatí. Rozhodně nevypadali jako Astoriánští vojáci a Cäeilan teď už věděl , že jimi ani nejsou. Neměli uniformu, pořádné Astoriánské brnění z kvalitní oceli a ani upravený vzhled pravých vojáků. Ovšem ke komu patřili to Cäeilan nevěděl. Rozmýšlel se zda jsou vojáky z jiných zemí , či pouhými loupeživými lapky , kterých bývají v těchto krajích tucty. Celá tato úvaha se v chlapcově hlavě odehrála během pár sekund a z hlubokých myšlenek Cäeilana náhle vyrušil hlas muže s pochodní.

Muž mluvil cizím jazykem , kterému sice náš hrdina nerozuměl , ale díky zkušenostem vyčetl , že tento jazyk patří nejspíše mužům z jižních zemí. ,,Ale co by tu dělali muži z jižních zemí“ pomyslil si Cäeilan
a s tvrdým výrazem hleděl vysokému , svalnatému muži přímo do očí. Muž zjevně poznal ,že mu Cäeilan nerozumí a tak zvýšil tón hlasu a dal se do křiku. S chlapcem to otřáslo a snažil se neznámé osobě situaci vysvětlit Astoriánským jazykem. To však nepomohlo a svalnatý muž už s neznámým vetřelcem ztratil trpělivost. Zvedl ruku a znamením dal zbylým čtyřem mužů rozkaz ke střelbě.

Čtyři střelci natáhli kuše a vložili do nich šíp. Cäeilan věděl , že ho jen pár okamžiků dělí od smrti, strach svíral celé jeho tělo a hlodal jeho mysl. Slza rázem chlapci vytryskla z očí. Ovšem tenkrát se smrti jen podíval do tváře , protože si rázem pomyslel ,,Takhle skončit nechci a ani neskončím, neskončím jako ovce odevzdaná osudu a připravená na porážku“. Věděl ,že by měl co nejrychleji vzít osud do svých rukou a tak ve zlomku vteřiny zahodil brašnu, vytáhl tesák a kostěný nůž z pochvy a v rychlosti se dal do zuřivého běhu. Běžel kolem chaty a snažil se najít únikovou cestu z hory. Muži ho pronásledovali a střelami z kuší se snažili zabránit jeho útěku. Naštěstí však byli až příliš špatnými ,amatérskými střelci a ani jednou našeho hrdinu netrefili. Cäeilan běžel s životem o závod a rázem našel úzkou pěšinou vedoucí z hory.

Jeho pronásledovatelé mu byli v patách a z racionálního hlediska neměl moc šancí na přežití. On se ale nevzdal, adrenalin, víra a odvaha poháněli jeho tělo a on uháněl stezkou pryč. Byla zima a vlhké sněhové vločky dopadali na jeho tělo. Cesta byla kluzká a špatně schůdná a náš hrdina právě na její nevýhody doplatil . Uklouzl po namrzlém sněhu a obličejem dopadl přímo na pařez stromu. Hlava ho nesmírně bolela a on v duchu věděl , že už ho brzy čeká shledání s jeho pronásledovateli. A měl pravdu, během několika okamžiků byl u něj jeden z jeho urostlých a svalnatých známých . Svalnatý, v brnění oblečený muž chytil Cäeilana za jeho koženou tuniku a mrštil jím do sněhu. Než se ochromený chlapec stačil nadechnout , už na něm jeho útočník ležel a svalnatými pažemi mu svíral hrdlo. Cäeilan se dusil a věděl ,že je smrti blízko.

Ovšem s touhle umělou pravdou se nehodlal smířit a v jediném okamžiku se vymanil z útočníkových rukou , čelem ho udeřil do hlavy ,popadl svůj nůž s kostěnou rukojetí a zabodl ho útočníkovi přímo do srdce. ,,Smrt dnes čeká tebe , ne mne „ prosadil mládenec mezi zuby. Rázem však z Cäeilana nenávist spadla a uvědomil si , že tato osoba je první člověk , kterého kdy zabil. Viděl a v hloubi duše cítil, jak ze svalnaté postavy krvácející ve sněhu odchází život. Dlouho však na prožitek tohoto zvláštního pocitu čas neměl a co nejdříve vytáhl nůž teď už z mrtvého člověka a běžel dál. Náš hrdina náhle vztekem zjistil , že je ve slepé uličce. Pěšina končila a jediné co před sebou udýchaný Cäeilan viděl bylo ledovcové jezero hluboko pod ním. Bylo pozdě, pronásledovatelé už našli svoji kořist. Čtyři muži včetně útočníka , který před pár okamžiky držel louč, stáli před Cäeilanem s nabytými kušemi a mířili na něj.

Náš hrdina věděl ,že má jedinou možnost jak uniknout nepřátelům . Otočil se od útočníků zády, zavřel oči , pomodlil se mlčky k bohům a skočil do vody vstříc jezeru. Sám nevěděl zda ho čeká život či smrt ,ale v hloubi duše ,při skoku věřil ,že nad ním osud a jeho bozi určitě ještě nezlomili hůl…………..

,,Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího než jste vy sami“.

Zig Ziglar

Robert Šustr

   
Copyright © 2018 Knihovna Sokolov. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.